The End

    A teď, co jsem stručně chtěl říct na té snídani Rotary klubu: 

"Dnes je to přesně půl roku ode dne, kdy jsem přiletěl. Zdá se, jako by to bylo včera. Mám za sebou šest měsíců nezapomenutelných zážitků a skvělých zkušeností. Mám procestovanou Kalifornii, poznal jsem nespočet nových kamarádů, inspirativních lidí a o americké kultuře a angličtině ani nemluvě. A to všechno díky mezinárodní organizaci partnerských měst Orindy a Tábora, skvělým lidem, kteří se na její činnosti podílejí. Chtěl bych tedy tímto poděkovat americké straně pod vedením Bobbie, která pro mě našla rodinu, do které jsem výborně zapadl, která mi umožnila vyzkoušet si pololetí na Miramonte, a jejíž členové se o mě starali a vždy byli nablízku. Na druhém břehu Atlantiku bych rád poděkovat té skupině lidí, která každý rok dělá naše výběrové řízení, a pomáhá studentům se připravit na jejich stáž na jiném kontinentě. Své host rodině budu navždy vděčný za tu životní zkušenost a za to všechno, co pro mě po celý půlrok dělali. Nemůžu se dočkat, až zavítají k nám do Čech. Děkuji tedy všem, kdo se na tomhle mém osobním štěstí podíleli, a nemůžu se dočkat, až budu připravovat dalšího studenta na půlrok jeho života. Díky!" 

Tak takhle nějak jsem to tam zakončil a pak si mohl užít poklidné cesty domů.

Děkuji všem, kteří sem alespoň občas zavítali a přečetli si pár řádek, které jsem se snažil psát v nejlepším zájmu. Věřím, že to nebylo zbytečné, že jsem možná i inspiroval ostatní a že si to jednou v budoucnosti rád přečtu a zavzpomínám na tohle dobrodružství, které jsem měl tu možnost zažít!

                                                                                                                                                           - Marek

9. 2. 2015        Bezpěčnost především ~ Air France

    Co více bych mohl chtít? Dostal jsem se domů. Ale tentokrát to nebylo tak jednoduché, jak by to teoreticky mohlo být (o to větší sranda, samozřejmě).

    V pátek jsem vstával brzo ráno. Jeli jsme totiž s Bobbie na slavnostní snídani Rotary klubu. Byli jsme tam jako hosté a já jsem by požádán o pár slov před svým odletem a nějaké krátké shrnutí. Všechno jsem jim to pěkně shrnul a pak jsme si poslechli výkony tří přednášejících dětí z Miramonte, pro které to byla soutěž. Po mém proslovu zněly ty jejich výkony samozřejmě daleko lépe než by zněly obvykle. Na cestě domů jsem se rozloučil s Bobbie a poděkoval za všechno. Poté přišel zásadní moment. Dvě hodiny před tím, než jsme měli odjet na letiště, mi přišlo oznámení, že můj let byl zrušen. Pěkně jsem se zpotil, když jsem zjistil, že se něco, co jsem naplánoval tři čtvrtě roku dopředu, zrušilo. Taky nejsem z nejzkušenějších cestovatelů, takže jsem zběsile běhal po domě a hledal host otce. Pro něj je něco jako zrušený let denní chleba, takže mě uklidnil a popsal, jak jednoduché to ve skutečnosti je. Protáčel jsem horkou linku Air France a snažil se vyzjistit jejich plány. Ještě než jsem se dovolal, tak mi přišlo další oznámení, že mě přesunuli na pozdější let. No jo, ale tím pádem bych nestihl let z Paříže do Prahy, takže jsem měl další problém, a když už jsem byl v čekací době na hovor, tak jsem toho využil. S paní jsme mě přehodili na pozdější let z Paříže, který jsem teoreticky měl stihnout...

    Poté, co jsem se rozloučil s rodinou a se Slavkou, jsem se nalodil do nádherné 777 Air France a čekali jsme na povolení ke startu. No jo, ale ten vítr byl pořád silný, takže jsme ještě další hodinu seděli a čekali na povolení. Celý následující desetihodinový let byl výborný a většina byla v noci, respektive v šeru, protože na severu teď mají polární noc. Podíval jsem se na pár filmů, udělal si kamarády ve Francii, ale pořád mi něco vrtalo hlavou, stihnu ten navazující let nebo ne? Čas přistání se od startu nezměnil a byl stanovený tak, že mi dával přesně hodinu na přestup. Když jsme prolétali nad Champs-Élysées a Eiffelovkou, tak jsem se ještě pro jistotu zeptal, jestli je na CDG možné přestoupit v tak krátkém čase, a odpověď byla kladná. No jo, ale než jsem se dostal přes všechny ty bezpečnostní kontroly, vojáky se samopaly, a vzal si letištní vlak a potom ještě autobus, tak jsem se o pět minut nestihl odbavit... O pět minut! Na můj původní let do Prahy jsem se samozřejmě odbavil online, ale na tanhle nový už ne, a z neznámého důvodu mi to v San Franciscu nijak nepřipomněli. Nakonec jsem tedy musel letět ještě do Amsterdamu a odtud do Prahy, což mi zabralo o šest hodin více, než kdybych ten let stihnul...

    Když jsem potom v půl jedenáctý večer konečně dorazil, zjistil jsem, že kufry zůstaly v Paříži. To jsem to ještě té slečně z Air France, se kterou jsem domlouval ten výlet do Amsterdamu, připomněl, že bych byl moc rád, kdyby se mnou pokračovaly i má zavazadla. No nic. Dneska odpoledne by mi je měli přivézt, tak uvidím. Jako užil jsem si to množství letů, ale když jsem po více než pětatřiceti hodinách vzhůru zjistil, že moje zimní bunda i boty zůstali v Paříži, tak jsem se zoufale řehtal. Domů jsem dorazil v jednu ráno a pochutnal si na svíčkové. Další den se sjela celá famílie a mě nezbylo nic jiného, než vyprávět o tom, co všechno pro ně mám v těch kufrech...

5. 2. 2015        Start za 3,2,1.. dnů.

    Po návratu z výletu do jižní Kalifornie jsem se začal soustředit na cestu domů. V úterý jsem se většinu dne snažil sbalit. Nakonec si budu muset přikupovat extra zavazadlo jako ostatně snad všichni, co sem jeli přede mnou. Pak jsme s host máti uzavřeli můj americký účet a nakoupili květiny. Večer jsme totiž jeli na rodinnou rozlučkovou večeři, kterou hostila rodina bratrovy holky a mé předchůdkyně. Dorazila i Bobbie s její dcerou a užili jsme si mexického jídla. 

    Včera jsem jel na výlet se Slavkou. Vyrazili jsme se podívat na farmu Jacka Londona. Měl to tam vážně pěkný. Není divu, že ustoupil od socialistických myšlenek, když si žil tak, jak žil. Zpátky jsme to vzali přes Golden Gate Park, kde jsme vzdali hold panu Masarykovi, který tam má pomník, a zavítali do musea De Young. Zrovna tam měl výstavu Keith Haring, což bylo více než zajímavé a inspirativní. Se Slavkou jsme celý den skvěle bavili a probrali jsme, co jsme stačili. Večer jsme měli rodinnou večeři, kde jsem se mohl rozloučit s rodiči jak host táty, tak host máti.  

    Dneska jsem udělal finální hovor domů, jestli je všechno připravené, a pak jsme se s host máti naposledy dojeli podívat na Miramonte a mohl jsem si tam užít poslední oběd a říci všem své poslední ahoj. Odpoledne mě host otec vzal do jeho firmy, a umožnil mi tak se seznámit s jedním z nejmodernějších programů na navrhování budov a všeho možného - Ravit. Měl jsem to i s odborným výkladem, za což jsem byl neskutečně vděčný. Teď už jen dolaďuji poslední předletové detaily...

2. 2. 2015        Z pláže do sněhu v méně než třech hodinách...

    V pátek ráno už jsem surfoval pěkně bez instruktora. Bez jeho pomoci to naneštěstí bylo o hodně těžší. Z pláže jsme potom vyrazili rovnou do centra. San Diego je samo o sobě námořnické město. Všude samá vojenská základna a kotvící moderní mega letadlové lodě. My jsme vyrazili do jedné z těch starších, která se po válce ve Vietnamu stala museem. Strávili jsme tam celý zbytek dne okukováním letadel a posloucháním válečných veteránů. Cestou zpět do našeho půjčeného baráku jsme to vzali kolem letiště, které je v San Diegu typicky hned vedle centra a letadla musí přistávat těsně nad vršky budov. 

    V sobotu jsme zajeli dál do vnitrozemí, a navštívili slavné Safari San Diego. Člověk se tam díky tomu vedru mohl opravdu cítit jak v Africe. Odpoledne jsem si užil surfování na La Jolla shores, jedné z nejhezčích pláží široko daleko. Večer jsme pak povečeřeli v domově důchodců. Bydlí tam totiž ten postarší pár, který nám vypůjčil to obydlí s výhledem na oceán. Nebyl to jen tak ledajaký domov důchodců. Za měsíční pobyt si tam nárokují kolem sto padesáti tisíc a člověk by nikdy neřekl, že je to domov důchodců.

    Ráno dalšího dne jsem si brzo ráno naposledy zasurfoval, konečně se aspoň trochu cítil jako surfař, a pak jsme zabalili a vyrazili do hor. Jeli jsme navštívit starého známého. Vystoupali jsme nakonec do více než dvou tisíc metrů, takže jsem se v tom sněhu cítil jako doma. Ráno surfovat, odpoledne pomalu lyžovat - to se mi jen tak nepoštěstí! No a hlavní událost toho, už tak dost výjimečného, dne byl Super Bowl. Viděl jsem lidi kupovat si nové televize jen kvůli tomuhle sportovnímu svátku. Celá hra byla super zajímavá, a dokonce se tam i všichni porvali. Většina lidí se ale koukala spíše kvůli reklamám, které byly většinou hodně povedené. Zbytek večera jsme pak strávili hraním kulečníku. 

    Dneska jsme vstávali brzo a vyšli si na túru kolem horské vesnice. Já si připadal celou dobu jako na Šumavě, protože ta krajina vypadala totálně stejně i přesto, že nás obklopovaly třítisícovky. Celý den jsme potom strávili na tentokrát osmihodinové cestě zpátky do Orindy. Teď mám před sebou poslední tři celé dny pobytu, takže se hodlám pustit do balení a organizování...

29. 1. 2015        Jižní Kalifornie!!

    Tak, a teď abych ty poslední tři dny nějak shrnul... V úterý jsme po deváté ráno vyjeli s Bobbie, její dcerou a psem do Pasadena (město hned vedle LA). Na místo jsme dorazili až okolo čtvrté odpoledne a já jsem se ubytoval v domě synovce Bobbie, zatímco ona s dcerou přespali v hotelu. 

Ještě před spaním jsme zkoukli zkoušku tamního dramaťáku, ve kterém účinkuje dcera toho synovce, a pak jsem si s jeho devítiletým synem párkrát zahráli šachy. Ráno dalšího dne jsme posnídali na dostihové závodní dráze, kde jsem se snažil propagovat Velkou Pardubickou a hurá do Disneylandu! Shodou okolností, jsem tam jel sám, což bylo přirozeně trochu zvláštní, ale o to více jsem si to užil. Když jsem vcházel tou hlavní branou Disneylandu, pořád jsem byl trochu skeptický o tom, co mě čeká. Jakmile jsem však vstoupil, pochopil jsem, proč je tohle místo tak slavné, jak je. Něco tak propracovaného a detailního jsem ještě neviděl. Všechny ty atrakce... Neskutečný! Strávil jsem tam přes deset hodin, sám, a nestihl jsem projít ani polovinu. Jako zlatý hřeb večera jsem žil svojí fantazii v Radiator Springs a zakončil jsem to buzením traktorů s Burákem a následným zdrháním před kombajnem nebo závodem na slavném okruhu, kde to doktor Hudson nandal McQueenovi... Úplně jsem si vedle sebe představoval svoje malé bratránky, kteří by brečeli štěstím (stejně jako já). A to nemluvím o Star Wars, Iron Manovi, Pirátech z Karibiku, Indiana Jones, nebo Mikiho Klubíku! 

    Když mě odsud konečně dostali, tak jsme vyrazili dolů do San Diega a ubytovali se v domě kamarádky Bobbie (nádherná vilka na kopci blízko pláže s výhledem na celý záliv). Další den byl něco, čemu by se dalo říct typický den v San Diegu. Ráno jsem vstal, pokochal se tím pohledem, který v noci nebyl tak ohromující, a šel si zaběhat na pláž. Pak jsem skočil do oceánu, který teď v zimě má jen 17°, což není nejstudenější, ale taky to není žádný kafe. Následovala snídaně na pláži, a pak nějaké nákupy ve městě. V půl druhé mi začínala lekce surfování. Poté, co jsem dostal instruktáž o tom, jak může být oceán nebezpečný a základy na souši, jsem se nebojácně vrhnul do boje s vlnami. Asi po hodině topení se, jsem tomu vychytal mouchy a začal se pěkně vozit. Zítra ráno jdu znova a bez instruktora... Nádhera to surfování!

26. 1. 2015        Rozloučil jsem se s Miramonte

    Ve čtvrtek jsem si napsal zkoušku z historie a CADů, a večer jsem jel na meeting nadace. Jeden z bodů programu bylo něco jako závěrečné zhodnocení mého pobytu v Orindě, a jelikož jsem byl osobně přítomen, tak jsem jim to všechno pěkně shrnul. Nejlepší bylo, když se Bobbie zeptala, co si s sebou odvezu domů v hlavě. To jsem se do toho mohl pěkně položit. Nakonec jsem dostal na vyzkoušení dva neopreny, abych to mohl za týden na vlnách v San Diegu pořádně rozjet.

    V pátek byl můj poslední školní den, takže jsem poděkoval, pěkně se rozloučil se všemi učiteli a vyfotil se se spolužáky. Do poslední hodiny nám učitel na oslavu mého posledního dnu objednal pizzu. Sobotu jsem trávil golfem a s nejlepšíma kámošema. Hrál jsem to už asi potřetí v životě, takže ten progress byl znát. 

    Včera jsme si s host rodinou udělali asi poslední společný výlet do San Francisca na oběd. Tentokrát to byla Vietnamská kuchyně. Po jídle jsme se, za zajímavé diskuze o platech v ČR a USA, dojeli pokochat pohledem na Golden Gate Bridge, a pak rychle domů. Mě s bratrem totiž čekalo organizování rozlučkové párty. Byl to bratrův nápad. Vždycky totiž chtěl legálně udělat párty v jeho domě a teď se mu konečně naskytla příležitost. Pozvali jsme přes padesát lidí, nakoupili jídlo a pití, připravili dům a rozvěsili české vlajky. Účast jsme měli pěknou, celkově to bylo vydařené a s každým, kdo odcházel, jsem se rozloučil. Je to těžký. Nejradši bych tady zůstal a zároveň už se nemůžu dočkat, až budu konečně doma.

    Celé dnešní dopoledne jsem s bratrem strávil uklízením a odpoledne jsem sám vyrazil opět do SF. Nemůžu se to města nabažit. Jelikož jsem byl sám, tak jsem z toho udělal výlet pěkně na český způsob. V pěti hodinách jsem tedy stihnul pěšky projít půlku San Francisca. Painted Ladies, Chinatown, Pier 39... Nádhera. 

    Teď se musím balit. Zítra brzo ráno totiž odjíždíme s Bobbie na týden do San Diega! Přes Disneyland!

21. 1. 2015        Samostudium v LA

V pondělí ráno jsem se naposled prošel po pláži, a vyjeli jsme do Hollywoodu na ten slavný chodník slávy. Kdo by řekl, že je přes dva kilometry dlouhý a posetý hvězdami na obou stranách ulice. Moc jmen jsem tam neznal, naštěstí tam byl i Shrek. Potom jsme vystoupali na vyhlídku nad Los Angeles, abychom se pokochali tím nekonečným kobercem civilizace pod námi. Naneštěstí má LA problém se smogem, protože je obestoupeno pěkně vysokými horami, něco jako Krkonoše u oceánu, a všechny zplodiny se tam pěkně drží a proto je to taky jedno z nejteplejších míst v Kalifornii. Takže jsme se kochali spíše tím množstvím nahnědlé mlhy nad městem, než městem. Při další šest seti kilometrové cestě domů byla sranda, protože jsme probírali bratrovy známky. 

Dneska už mám za sebou druhý den finálních zkoušek. Celý týden funguje úplně jinak, než normálně. Pondělí bylo určené pro samostudium a do těch dalších zbývajících dnů se rozdělilo 8 finálních zkoušek. V úterý byla 0. a 4. hodina, dnes 1. a 5., zítra 2. a 7. a v pátek 3. a 6. Každý den je první zkouška od 8 do 10 a druhá od 10²⁰ do 12²⁰. Včera jsem si tedy přispal a čekala mě zkouška z fyziologie. Bylo to úplně ze všeho, co jsme celý rok dělali a dvě hodiny byly tak nějak akorát na to, ten test dokončit. Dneska jsem si osvěžil půlroční látku z matiky a napsal test a další esej v angličtině. Zítra mě čeká historie, což bude oříšek. Holt je to docela rozdíl oproti domovu, kde už se většinou jen snažím nic nezkazit a čekám až se to konečně uzavře. 

18. 1. 2015        Náádhera

    V pátek jsem si užil svůj poslední regulérní školní den. Musel jsem školu však opustit před poslední hodinou. Čekal na mě totiž náš bílý pronajatý minivan, se kterým jsme se po třetí hodině vypravili na cestu do LA. Z původně plánované šestihodinové jízdy byla nakonec osmihodinová, kvůli provozu. Když jsme konečně kolem jedenácté večer dorazili do Los Angeles, respektive do části jménem Santa Monica, vysadili jsme bratra v hotelu, kde už na něho čekal jeho rugby team, a pokračovali jsme do našeho pronajatého apartmánu. Pláž je vzdálená jen asi dvě minuty chůze, čehož jsem využil hned včera ráno a přes dvě hodiny jsem se toulal kolem oceánu a na slavném Santa Monica Pier. Nádherná voda, lachtani, ke 30°... Nádhera. Odpoledne jsme jeli na Univerzitu Los Angeles, kde se odehrával náš slavný rugby turnaj. Tak vyloženě krásnou a rozlehlou školu jsem ještě neviděl. Bohužel se bratrův tým moc nepředvedl a oba sobotní zápasy prohrál. Po návratu do Santa Monica jsme měli velkou večeři, a pak jsme s částí týmu pomalu strávili noc na pláži.

    Dneska jsme začínali hrát brzo ráno a vyhráli jsme všechny tři zápasy, do kterých náš tým nastoupil. Já jsem dělal týmové zázemí a v době volna jsem se toulal po kampusu. Odpoledne už jsem to nevydržel a vyběhl jsem si pěkně po pláži při západu slunce. Náádhera.  

    Večer jsme vyrazili do Hollywoodu na večeři a pak přes Beverly Hills domů. Den jsme zakončili v kině na American Sniper. Těším se na zítra! 

15. 1. 2015        LA čeká!

    Tenhle týden měl být takzvaný Dead week. Týden připravování se na finální zkoušky, neměly by být žádné testy a všichni by se měli soustředit na přípravu. Ta část s těmi testy se tak úplně nedodržuje, takže jsem si jich pěkných pár napsal. Všechny předměty až na angličtinu mám pod kontrolou, ale přece si nenechám dát B z angličtiny. Ani jsem si to pořádně neuvědomil, a jsem ve svém posledním regulérním týdnu na Miramonte. Třeba v historii to učitel všem připomněl a rozpoutal tím bouřlivou diskuzi o rozdílnosti našich kultur, a jestli se mi chce domů a tak. Někdo se mě ptá, jestli se těším domů, a jiný zase, jestli mi není líto, že už pomalu odjíždím. Pravda je, že se mi tady chce zůstat podobně, jako se mi chce domů, takže se to vyruší a nemusím se nějak výrazně trápit s pocity.

    Včera mě Bobbie a její dcera vzaly na film Selma. O boji za volební právo Afro-Američanů v 70. letech. Hodně pěkný film. Škoda, že jsem tím propásl návštěvu syna naší uklízečky Sandry, který za ní přiletěl z Texasu. Bývalo by to bylo také hodně zajímavé. Dneska jsem byl dělat ošetřovatele na wrestlingu. Byla to docela sranda se dívat, ale musel jsem domů dřív. Zítra hned po škole totiž odjíždíme do Los Angeles s rugby týmem. Podle všeho by to mělo být legendární, i když za cenu podcenění finálních zkoušek, na kterých mi vůbec nezáleží. Jako těším se moc!

11. 1. 2015        Jdu pomalu do finále...

    Ve čtvrtek jsem konečně šel do školy. V historii jsme začali první světovou válku, takže to začíná být zajímavé. Jen tak letmo jsme prošli důvody začátku, krátce průběh a celou dobu jsme se věnovali USA a důvodům proč vstoupit do války či ne. Je hodně zajímavé se na to dívat z jiného pohledu. Zatím jsme o vznikající Československo ani slovem nezavadili. V angličtině jsem konečně odprezentoval svého Fitzgeralda a ještě jsme dodělávali nějaké eseje. Všechno se teď točí okolo finálních zkoušek, které mají proběhnout za týden. Jsou povinné v každém předmětu a tvoří asi 20% konečné známky. Naneštěstí se příští víkend chystáme do Los Angeles, takže ta příprava bude hrubě podceněná. Bratr konečně dovršil svého roku vlastnictví řidičáku, takže mě může konečně legálně vozit. Jízdy ze školy tedy dostaly úplně jiný styl. Teď už všude jezdím Camarem. 

    Včera jsme s menší skupinou pozvaných lidí jeli oslavit narozeniny bratrovi holky do San Francisca. Vzali jsme si BART, a pak pěkně typickou SF lanovku do pizzérie. Jízda lanovkou byla hodně zajímavá. Je to něco mezi tramvají a lanovkou. Řidič má k dispozici jen dvě páky a zvonek. Po celé trase je natažené lano, které se nonstop hýbe stejnou rychlostí a vozy se na něj podle libosti přichytávají (to je ta první páka). Do prudkých kopců San Francisca jsme tedy jeli plně připnutí na laně. Když jsme však přejeli horizont, tak přišla vhod ta druhá páka - brzda. Mě to teda přišlo geniálně jednoduchý a fungovalo to skvěle. To všechno v plném provozu. Po návratu do Orindy jsme nakoupili zmrzlinu a zalehli do venkovní vířivky. Příjemně strávená Sobota.  

    Dneska jsme s Bobbie a s její dcerou vyjeli do Berkeley na zmrzlinu, abychom se domluvili na náš závěrečný výlet do San Diega. Nad rozloženou mapou jsme tomu dali časové obrysy a nahrubo stanovili program. Asi nejvíc se těším na surfování, což je další věc, kterou jsem si vždycky v zimě přál dělat. Poté jsme zajeli její farmu nakrmit koně a domů. 

7. 1. 2015        Doktor

    Od té doby, co jsme se vrátili z Tahoe jsme tady všichni nachlazení. Já se kurýruji co to jde, ale stejně jsem vynechal tři dny školy, protože jsem ztrácel hlas. Dneska, ne že by se mi nějak přitížilo, jsem šel k doktorovi. Ani né tak kvůli tomu, že mi není dobře, ale spíše jen tak ze zvědavosti. Po tom, co se mě snažila ta zdravotnice na horách odradit od rentgenu, jsem to prostě musel zkusit.

    Ráno jsem se objednal k nejbližšímu medikovi, který poskytoval péči lidem pojištěným u stejné společnosti jako já. Už jenom kvůli tomu se mi spravil hlas a přestalo téct z nosu, což mi v té chvíli úplně nehrálo do karet. Odpoledne mě tedy otec vzal k doktorovi. Vypadalo to jako taková soukromá mini klinika. Recepční mi dala kupu papírů na vyplnění, kde jsem zaškrtával, co mám za problém. Potom mě přijala sestřička a vzala mě do malinký místnosti bez oken, kde mi změřila tlak, teplotu a popovídali jsme si o mých příznacích. Pak mě dovedla do jiné podobné místnůstky, abych prý počkal. Pan doktor byl usměvavý, kouknul se mi do krku a řekl, že mám chřipku. Prokoukl mě. Jako nešel jsem tam s tím, že mi řekne něco nového, ale čekal jsem, že vytasí nějaký vychytávky, který doma nemáme. Předepsal mi recept na antibiotika, kdyby se to nezlepšovalo a poslal mě na recepci. Tam jsem zaplatil tisícovku a jeli jsme domů. Takže jsem tady konečně byl u doktora, sice kvůli hlouposti, ale přece.

1. 1. 2015        Happy 2015!!

    Hodně štěstí a úspěchů v novém roce přeji! Především to štěstí bych teď mohl rozdávat. Dneska relaxujeme po třídenním hudebním festivalu Snowglobe 2014. Na výběr bylo celkově ze tří podií, která byla nabytá zvučnými jmény. V pondělí nám k tanci a poslechu koncertoval třeba Skrillex nebo Disclosure, v úterý Porter Robinson nebo Odesza, ve středu Zedd a celé to zakončil Flume. Vynechal jsem desítky dalších, kteří by nám v Čechách zbourali O2 arénu. Všech čtyřicet tisíc lístků bylo prodáno a všichni jejich vlastníci se dostavili, takže o atmosféře se nemá cenu bavit. I v -10°C jsem si to neskutečně užil a skvěle jsem tak začal 2015!

29. 12. 2014        Lake Tahoe trip

    Zdravím od Lake Tahoe! Super čisté a super hluboké jezero obklopené třítisícovkami. V pátek dopoledne jsem byl donucen si dojet koupit zimní boty a pronajali jsme si největší auto, ve kterém jsem měl kdy možnost sedět. GMC Yukon XL ve verzi 2015... Kvůli velikosti je ilegální s tím parkovat na ulici a pronájem na týden stojí moc. Sedíte si jak páni, v totálním tichu a ostatní auta se vás bojí. 

    V sobotu jsme si půjčili vybavení a vyrazili na svah. V půjčovně nepučovali brýle, tak mi host-otec koupil nové. Sjezdovek byla otevřená asi jen půlka kvůli nedostatku sněhu, ale pořád to stálo za to. Večer je tady okolo -10°C, takže relaxace ve venkovním vyhřívaném bazénu přišla vhod. Udělal jsem jedinou chybu. Namočil jsem si hlavu a pak mi při konverzaci s jedním chlápkem z Texasu málem umrzla. Taky jsme se sestrou došli koupit GoPro. Ty záběry jsou neskutečný. 

    Včera jsem se ve snowparku nalomil nějakou kůstku v zápěstí. Bolí to dost, ale zdravotnice mi doporučila nejít k doktorovi, pokud to není úplně nutné. Je to prý totiž i s pojištěním neskutečně drahé. Takže jsem si koupil dlahu a uvidím, jak se to bude vyvíjet. 

    Dneska začíná třídenní hudební festival. Nemůžu se dočkat! 

26. 12. 2014       Žádný kapr...

    Takže. Vezmu to všechno pěkně popořadě. V úterý mě vzala Judy, matka mého host otce, do Richmondu. Jeli jsme dělat dobrovolníky na rozdávání jídla chudým. Byl jsem za to hodně vděčný, konečně jsem viděl tu druhou tvář USA. Já měl na starosti dávkování zeleniny a ovoce, aby každý dostal stejně. Pytel brambor, 6 jablek, 6 hrušek, 6 pomerančů, tykve a nějaký salát. Polovina z těch lidí ve frontě mluvila jen španělsky a z třetiny to byli samí černoši. Po tom celém dni, kdy jsem měl před očima opravdu chudé Američany, se mi potvrdila moje teorie o české silné střední třídě a o kolik je lepší, než nějaký americký mix bohatých a chudých. Bylo to příjemné, zase po dlouhé době dělat něco užitečného. Nejlepší bylo, když jsem mezi igelitkami plnými brambor našel tři s logem Tábora. V tu chvíli, když jsem se předával do rukou s nouzí o jídlo, jsem byl na ty igelitky neskutečně hrdý. Nakonec jsem se dopátral, že poté, co jsem je při mém příjezdu dal plné dárků mé host rodině, je Judy jako pravidelná dobrovolnice vzala do téhle výdejny jídla. 

    Ve středu jsem si jel s pár kamarády splnit sen. Procházel jsem se po pláži 24. prosince. Byli jsme na té mega super pláži skoro úplně sami. Pěkně tam foukalo.

    Večer jsem usínal trochu zklamaný. O Christmas Eve jsme nedělali vůbec nic společného s Vánocemi. Nic, což byl docela nezvyk. Ani večeři jsme neměli společnou. Jediné, co mi připomnělo domov, byla odpolední násvštěva jednoho Slováka, se kterým se už dlouho znám a který přivezl tác s cukrovím. Všichni kromě bratra, který na to zapomněl, jsme dali dárky pod stromeček už večer předchozího dne, ale ráno se pořád nic nedělo. Kolem desáté začala máti připravovat slavnostní snídani a čekali jsme na hosty. Já se zbytkem rodiny jsme koukali na The Interview (sranda). Asi v jedenáct jsme si z ničeho nic všichni sedli a začali si vyměňovat dárky, zatím bez hostů. Já dostal ornamenty se symboly San Francisca, Giants a Giants spací kalhoty. Po každém dárku, se museli angažované osoby obejmout, což bylo příjemné a jiné. Po příjezdu matky a sestry mé host máti jsme se v půl druhé konečně nasnídali a rozbalili zbytek dárků. 

    Kolem čtvrté jsme se přesunuli do domu bratra mého host otce, kde už čekala další část rodiny z otcovy strany, dali si večeři a znova rozbalovali dárky. Bratr mého host-otce má tři malé děti, takže se to všechno neslo v úplně jiném duchu. Dostal jsem CAL čepici a šálu a nechali mi vyrobit Kalifornskou poznávací značku s mým jménem. Celý ten vánoční večer jsme zajeli zakončit na ostrov Alameda, kde jsou vyhlášené ulice ozdobených domů. 

    Nakonec jsem si to všechno moc užil, ale máti mi vysvětlila, že s malými dětmi by to vypadalo jinak, než s třemi teenagery. Rozhodně to byly jiné Vánoce, než jsem kdy mohl zažít, a poděkoval jsem celé mé host rodině za to, jak mě přijali mezi sebe a že jsem svátky mohl trávit s nimi. 

    Dneska odjíždíme na týden do Lake Tahoe, na sever. Doufám, že tam bude nějaký ten sníh!

22. 12. 2014        Dobrou chuť!

    V sobotu dopoledne jsme s máti dali hlavy dohromady a začali se připravovat na dnešní vaření. Udělali jsme seznam ingrediencí a vyrazili nakupovat. Konečně jsem se taky podíval do obchodů, kam lidé chodí kvůli tomu, aby ušetřili. Zašli jsme do mega supermarketu se vším, od rohlíků až po lodě. Konečně jsem viděl to levné sportovní oblečení, o kterém jsem už tolikrát slyšel a které v Čechách chybí. Bundy, sjezdové kalhoty, všechno v přepočtu tak kolem dvou stovek. My jsme tam ale jeli pro brambory, salámy, sýry a zavařené okurky. Později se máti zmínila, že tam moc často nechodí kvůli těm frontám.

    Odpoledne bylo o něco zajímavější, když jsem se procházel po ostrově Alcatraz. Jeli jsme na večerní túru tajemným vězením. Chudáci vrazi měli nádherný výhled na San Francisco, a když jim foukal správný vítr, tak prý mohli i slyšel muziky a vír velkoměsta. Prý tam za celou dobu fungování měli čtrnáct pokusů o útěk. Jedenáct z nich bylo zastřeleno, nebo se utopili. Třem se možná podařilo utéct, protože jejich těla nebyla nikdy nalezena. Stále mám v paměti to přísloví, které viselo na zdi u vchodu, "Porušíš pravidla, jdeš do vězení, porušíš pravidla vězení, čeká tě Alcatraz". 

    V neděli jsem vzal psa a vylezli jsme na další z těch kopců za humny. Nebyl to žádný super výšlap, ale za ten výhled a ty fotky ta hodinka výstupu stála. Akorát pes to nějak nezvládl. Od té doby se chová divně. Zítra jde k veterináři. 

    Dneska byl den D. Konečně nadešel čas na to, ukázat, jak jsem na tom s vařením. Celé to probíhalo následovně. Menu: kachna po moravsku se zelím, vepřová pečeně na smetaně, bramborové a houskové knedlíky, gulášová polévka, kynuté švestkové knedlíky, bábovka a jednohubky. Já měl tu čest dělat gulášovku, bramboráky a jednohubky. To všechno jsme dělali tak, aby se z toho najedlo dvacet lidí, které jsme dnes večer hostili, takže jsem musel všechno převádět a násobit. Ve dvanáct jsem začal škrábat brambory a připravovat všechno, co jsem ke své části menu potřeboval. Rozdělal jsem polévku tak, aby byla před večeří během půl hodinky hotová. Pak jsem udělal neskutečné čtyři tácy jednohubek, což mi zabralo daleko více času, než jsem si kdy mohl myslet. Mezitím začali přicházet první hosté, aby nám pomohli s vařením. Bylo nás tam najednou tak sedm vařících. Před šestou jsem dodělal svůj mega kotel gulášovky a bramboráky připravil na smažení. Všichni už jedli a já pořád ještě smažil...

    Gulášovka se povedla, byla pěkně lahodná, protože mi máti chtěla pomoct a vyklopila tam česnek moc brzo. Bramborákům také scházel česnek, v tom množství jsem ho tam měl dát daleko více než víc, ale nikdo si nestěžoval. Jediné, co se nepovedlo, byly bramborové knedlíky, které se měli vařit tak třikrát déle. Po vložení do mísy se z nich stal jeden velký knedlík. Houskové knedlíky jsme radši ani nezačali. Kachna byla výborná, vepřové taky, bábovka byla v pohodě a švestkové knedlíky nebyly špatné. Doma by to byla jiná liga, ale napoprvé to ušlo. Jinak hosté byli převážně z nadace, přišlo pár známých, otcovi rodiče a největším překvapením pro mě byla skoro celá host rodinka Michaela z roku 12/13. Byl to moc pěkný zážitek se s nimi potkat.

19. 12. 2014        HO HO HO!

    Dneska byla sranda. Ve škole jsme jeli na minimalistický rozvrh, takže každá hodina trvala jen třicet minut. Ve dvanáct jsem tedy byl hotov se všemi sedmi hodinami a jel domů. Ještě předtím jsme ve škole dostávali sladkosti a do poslední hodiny nám dovezli pizzy. Celé to bylo v takové volnější náladě. Akorát ráno jsme dostávali výsledky testů z matiky a zase jsem nebyl spokojený. Už přes čtyři měsíce se totiž snažím napsat stoprocentní test. Pokaždé tam ale Mrs. Whitaker zázračně vykouzlí nějaké mínusové body. Ale to je jedno. 

    Odpoledne jsme jeli na vánoční párty do firmy mého host otce. Znám tam už hodně lidí a pokaždé mě tam někdo provede a ukáže mi něco nového. Tentokrát tam byly celé rodiny i s dětmi, protože hlavním bodem programu byl Santa a dárky. Typičtějšího Santu si snad ani nemohli objednat. HOHOHO!! MEERRY CHRISTMAS! Posadil se do velkého křesla a obestoupen dětmi si bral jedno po druhém na koleno. Každý po krátké diskuzi dostal dárek od firmy. Když jsem se zrovna bavil se Samem (dvacetiletý kluk, který píše aplikace, a vydělává hoodně peněz) o tom, jak je Santa vlastně jen něco jako odporné reklamní cosi, že k Vánocům vlastně ani nepatří, a že je to celé divné, tak začal Santa vykřikovat moje jméno. Prodral jsem se kupou dětí až k němu a on mě vyzval, ať si mu sednu na koleno. Ujistil jsem se, že to myslí vážně, a posadil se. Povídali jsme o tom, jak se mi tu líbí, a jak dlouho tu ještě budu. Pak jsem dostal obálku jako prezent od firmy. Na poslední chvíli mi popřál šťastnou cestu domů, což se mi moc nezamlouvalo, protože se ještě domů nechystám. Vrátil jsem se k Samovi a dopověděl jsem, co jsem začal, a to, že Ježíšek, kterého nikdo nikdy neviděl, a nikdo neví, jestli opravdu existuje, je daleko lepší.

17. 12. 2014        Ticho před bouří...

    Poslední dny mi nebylo úplně dobře, dokonce jsem doufal, že se konečně podívám k doktorovi. Už jsem se nemohl dočkat, ale na poslední chvíli se mi udělalo líp. Bratr celý týden ležel se streptokokem a ve škole to bylo taky trochu prázdnější. Přišla holt zima. Teploty ve dne klesly pod 15°C. Naštěstí by se na Vánoce mělo zase oteplit. 

    Je to tu teď všechno jako ticho před bouří. Studenti trpí posledních pár dnů školy před prázdninami a všichni se už nemůžou dočkat. Já se připravuju především na svůj očekávaný gastronomický výkon. V pondělí 22. pořádáme totiž s host-máti den vaření v našem domě. Všichni jsou zváni nejenom na ochutnávku typických českých pokrmů, ale také budou mít možnost vidět, jak se takové zázraky připravují. Já jsem se svojí gulášovkou a bramborákama hlavní bod celého dne. Samotné vaření bude show, ale kdo to pak bude jíst?

    Taky jsem se pustil do dárků. Pro otce mi moji milí rodiče poslali filmové Lidice, jelikož miluje historickou tématiku a celkově by mu mohlo tohle dílo z české filmové tvorby sednout. Pro bratra jsem, jelikož se o letních prázdninách uvidíme znovu, koupil slovník českých sprostých slov a základy češtiny, kterou doopravdy užijete. Nejradši bych si knížku nechal sám. Pro máti jsem vyrobil prsten. Ano, zní to ambiciózně, až divně, ale co, nejlepší dárek je vždycky ten od srdce, že? A ještě, když je z pravého stříbra (zoxidované je černé) a je na něm "Thank You"...       

11. 12. 2014        Vaslaw

    V pondělí jsem zaspal. Vzbudilo mě až otcovo bušení na dveře mého pokoje. Ranní proces jsem zkrátil na dvě minuty, ale máti už jsem nestihl. Vozíme totiž ještě sousedovic dceru, takže jsem si nakonec mohl posnídat ve větším klidu než jindy. Zrovna v pondělí jsem do školy docela chvátal, protože jsme první hodinu v matice psali test ve dvojicích. Se začátkem hodiny mi začali chodit zoufalé zprávy volající o pomoc. 

    Jinak v angličtině jsme u konce svého pololetního projektu. Dokončil jsem tedy svých pět stran plus citace o Fitzgeraldovi. Kromě Gatsbyho jsem musel přečíst jeho biografii, několik dalších kratších novel, non-fikci a kritiku. Celé to zakončím příští týden prezentací, v níž stručně představím svého autora, jeho styl atd. Naštěstí nás Francise dělalo víc, takže to nebude sólo. Jako maturoval bych z Fitzgeralda, že jo... Včera jsme začali číst Huckleberryho Finna.

    Ve fyziologii jsme začali pitvat kočky. Měli jsme na výběr z těhotných a normálních. Já s Brendanem, mým Bermudským kolegou, jsme jednohlasně volili normální. Možná by to byla větší sranda, ale možná ne. Museli jsme také zvolit jméno pro lepší identifikaci. Mě nenapadlo nic lepšího než Václav (přidal jsem i příjmení, ale nechci tady nikoho, z 3Lb na SPŠ Tábor s křestním jménem Václav originálního tak, že si na něho vzpomenu při pojmenovávání mrtvé kočky, urážet). Teď už je Vaslaw na dolní polovině těla bez kůže a oddělujeme a identifikujeme jeho stehenní svaly.

    Hlavní událost dneška? Bouře! Ve zprávách hlásili, že má přijít největší bouře za posledních deset let. Polovina škol udělala studentům volno z bezpečnostních důvodů. Miramonte mezi ně nepatřila. No, pršelo pěkně, ráno i foukalo, ale nic extra se nekonalo. Žádná super bouře nepřišla. Ale byla to sranda. Tam, kde nejsou ucpané okapy, okapy chybí, a o kanálech ani nemluvě. Celkově tady kanalizace není stavěná na přívalové deště. Jinak na Miramonte se studenti pohybují mezi učebnami pěkně na větru.  

7. 12. 2014        St. Nicolas a Boating.

    Když začnu vyprávět o tom, jak slavíme Mikuláše, dětech vystrašených k smrti, čertech, andělech a peklu, všichni na mě nevěřícně koukají. Včera u nás, k mému velkému překvapení, zazvonila Slavka s Janem, zazpívali koledu (Nesem vám noviny... chvilku jsem si nebyl jistý, co vlastně dělají, ale proč ne), a předali mi mega punčochu plnou věcí, které každé dítě o Mikuláši dostává. Nechybělo tam ani uhlí. Dneska to musím zmatené Host-rodině všechno vysvětlit. Jinak, když už jsem u těch svátků, tak nejvtipnější je když vyprávím o Velikonocích. Pokaždé, když řeknu, jak vezmeme pomlázky a jdeme mlátit holky, tak se všem potenciálním hodovníkům rozsvítí oči a mají neskutečný zájem o detaily.

    Hlavním bodem včerejšího programu pro mě byla plavba zálivem. Jeden pán z nadace mě, a pár kámošů, pozval na výlet kolem zálivu (teda nejzajímavější částí zálivu). Naše loď byla pěkná udržovaná, s dvěma ložnicemi, kuchyní, obývákem a nechyběla ani koupelna. Maximální rychlost asi 25 km/h. Vyrazili jsme z přístavu v Alamedě, a kolem velkých lodí s kontejnery jsme vpluli na široké vody zálivu. Já jsem naprostou většinu toho výletu trávil na střeše nebo na přídi. Jeli jsme pod Bay Bridge, kolem Treasure Island, Angel Island a Alcatraz, až ke Golden Gate. Konečně mi došlo, proč je to Gate. Je to jediná přístupová cesta do zálivu, jak pro vodu, tak pro lodní dopravu. Vypluli jsme na oceán a na cestě zpět jsme to vzali těsně okolo břehů San Francisca. Byla to docela sranda mávat těm turistům stojícím na přeplněných vyhlídkových místech. Kolem delfínů jsme vyčerpaní po třech hodinách úžasu zakotvili zpět v Alamedě. 

    Večer jsme měli slavnostní večeři ku příležitosti návratu sestry a narozenin bratra. Já s oslavencem jsme byli v kostýmech prostitutek, protože jsme hned po jídle odjížděli na speciální převlekovou párty. 

5. 12. 2014        Oficiálně patřím do Orindy.

    Prý se mi proslov povedl. No nevím, po tom, co jsem vstoupil do toho mega sálu plného lidí, po tom, co jsme všichni přísahali pod vlajkou, a po tom, co jsem si připadal jak u soudu, jsem toho s tím mým nepřipraveným vařením z vody moc nepředvedl. Ale co, po meetingu jsem se zase seznámil z hromadou lidí, včetně odstupující starostky a nového starosty. Taky jsem dostal malý odznáček s logem Orindy, každý správný Orinďan jej totiž při podobných příležitostech nosí.

    Ve středu jsem potkal v Subway holky z orindské soukromé střední, a dozvěděl se, že tam mají dvě výměnné studentky z Prahy. Hned další den jsem se s nimi sešel. Obě byly mladší než já, a prý jim to celé platí rodiče (i tu soukromou střední, která je hoodně finančně náročná). Na Vánoce letí domů, a pak zase zpět. Libovali jsme si, jak je to krásné, že jsme se sešli tři Češi v Orindě. Pak už jsem o nich bohužel nic víc nezjistil, protože ty holky ze Subway byly daleko zajímavější. 

    Dneska se vrátila sestra z Francie! Vyčerpaná, asi i nemocná, ale neskutečně spokojená. Bylo vidět, že v Evropě neplýtvala časem. Po tom, co jsme vyložili její tři přeplněné kufry hadrů, jsme jí vztali do Walnut Creek na luxusní přivítací večeři. Bratr se s ní jen pozdravil a musel na policii. Dá se totiž zařídit, aby vás strážníci vzali sebou do akce (po tom, co rodiče nezletilého podepíšou, že vás možná někdo zastřelí). 

    Taky jsem konečně začal běhat. Mám noční můry o tom, že by mě ten Ital mohl porazit. 

2. 12. 2014        Zpátky do školy

    Každá zkušenost dobrá. Odpoledne o Black Friday (den slev a nakupování) mě vzala host-máti nakupovat do San Francisca. Cestou se k nám přidala její kámoška s dvěma dcerami. Město bylo úplně ucpané a to, že jsme parkovali v zákazu, nikomu nevadilo. Všem ženám v mé skupině zářily oči a tasily své peněženky na každém rohu. Musím říct, že ty akce si opravdu říkaly o pozornost. No jo, ale i s šedesátiprocentní slevou byly ty cenovky trochu jinde. Naštěstí jsme taky zašli do normálnějšího pěkného obchodu, a abych neurazil, pořídil jsem si košili, na které se všechny shodly, a k tomu jsem dostal kalhoty zdarma. Cestou ke kase mi ještě přihodily pásek hodící se k těm kalhotám. Jako pěkný pásek to byl, to neříkám, ale nebyla na něj žádná akce, takže jsem ho včera jel do nejbližšího obchodu zase pěkně vrátit. Po tom blázinci v SF jsme jeli posedět k rodině té kámošky. Její manžel (Ital), mě vyzval na běžecký závod (asi usoudil, že jsem vytrvalý, když jsem byl nakupovat s jeho drahou polovičkou rodiny). 

    O víkendu bylo ošklivě. Vlastně ani do dneška to nepřestalo. Pořád prší a je mlha. Konečně jsem ozkoušel ten bratrův nový Xbox. Ne, že bych byl profík, ale ten herní zážitek byl neskutečný. Taky jsem dočetl Vyprávění o životě Fradericka Douglasse. Chudák to s tím otroctvím neměl lehký.

    Ve škole už začínají pomalu strašit s koncem pololetí, což se mi poslouchá asi tak, jako kdybych nenávratně propadal. Naštěstí se známkami problém není. Jinak dneska jedu na oficiální meeting zastupitelstva města Orindy, kde bych měl mít krátký projev. Sranda. 

28. 11. 2014        Thanksgiving!

    Jelikož jsem přišel o své každoroční podzimní prázdniny, užívám si teď náhradní týden volna. Včera jsme měli jeden z nejpopulárnějších svátků v USA - Thanksgiving. Už z názvu lze docela jasně vyčíst, co se o takovém svátku děje. Sejde se celá rodina a společně vzdá své díky. Díky za cokoliv, za co je člověk vděčný. U nás to probíhalo následovně.

    Ráno přijela nevlastní sestra, o které už byla řeč, a posnídala s námi. Celá snídaně probíhala stylem "švédské stoly". Každý si vzal bagel (něco mezi rohlíkem, bagetou a houskou, akorát z jiného, méně vzdušného, těsta), a k mání bylo asi pět druhů másel a pomazánek. Poté si mohl vybrat z velkého talíře obloženého různými druhy ryb upravených na různé způsoby. Já volil výborné tenké filety uzeného lososa. A celé to zakončilo čerstvé nakrájené ovoce (maliny, jahody, ostružiny a borůvky). 

    Po snídani rodiče odjeli někam pryč, protože měli stylové výročí požádání o ruku. Mě s bratrem bylo doporučeno dělat něco, co nám trochu vyprázdní žaludek před večeří, třeba vyvenčit psa. Já jsem tedy celý den strávil voláním domů, zatímco bratr si užíval ten nejnovější Xbox, který dostal k narozeninám. Zrovna, když jsem položil poslední z hovorů, tak se nám dům naplnil lidmi. Oba jsme byli pokáráni za toho psa, který už si chudák učůrával. Nakonec to venčení připadlo na mě a nevenčil jsem jenom psa, ale ještě další tři děti, které to po pěti minutách vevnitř začalo nudit. 

    Zpět k jídlu. Před večeří, jako "startér", bylo na výběr z chlazených krevet s omáčkou, několika druhů oplatek, kterými se nabírala sýrovo-česneková pomazánka, několika druhů sýrů, samozřejmě ovoce a ještě další takové drobné věci (všechno kupované). K tomu všemu mi poprvé, co tady jsem, otec nabídl něco alkoholického. Prý to bylo tak tradiční, že jsem to nemohl nevyzkoušet. Byl to vaječňák. Sladká a lahodná směs mléka a vajíček, do které otec přidal brandy. 

    U stolu nás sedělo celkem jedenáct. Já jsem byl usazen přímo před krocana. Mimo něho na stole byly pražené fazolky se slaninou (moje oblíbené), bramborová kaše, nádivka (nevím, co to přesně bylo, ale chutnalo to výborně), brusinková omáčka, něco jako buchty z rohlíkového těsta s máslem a sladké brambory. Všechno, až na krocana pokud vím, bylo z vlastní kuchyně a dohromady se to pěkně doplňovalo. Málem bych zapomněl na hlavní bod programu. Když jsme si všichni sedli ke stolu posetým jídlem, chytli jsme se za ruce a otcem počínaje jsme každý pronesl řeč na téma "Děkuji za...". Všichni děkovali za rodinu, za zdraví, za to, že jsme dnes tam, kde jsme, bratr děkoval za to, že má po tom všem pořád ještě střechu nad hlavou, máti za to, že se její dcera vrací z Evropy už za týden, a já za to, že jsem tu, že mám takovou host-rodinu, jakou mám, a taky za jejich dovolení připojit se k jejich oslavám díkuvzdání (mohl bych děkovat do nekonečna). 

    Jako zákusek nemohlo být nic jiného a lepšího, než jablkový koláč (typické pro Ameriku), dýňový koláč, dýňový dort a citrónový koláč (všechno z kuchyně bratrovy babičky). Celý den jsme zakončili, už jenom nejbližší rodina a já, v kině. Šli jsme na lehkou komedii - Horrible Bosses 2.

    Dneska je Black Friday (den nakupování), takže se chystám s máti na nákupy. Prý je to něco, co potřebuju zažít.

26. 11. 2014        Prosím tě, neřeš peníze....

    Každý to na dovolené přece chce trošku rozfofrovat. Já to chápu. Jenže už běžný životní styl mé host-rodiny byl pro mě ažaž, takže když jsme vyjeli na výlet do Las Vegas, nestačil jsem žasnout. A to ještě ke všemu bylo hlavním cílem naší cesty oslavit bratrovi sedmnáctiny - další důvod to rozjet o něco více. Nemůžu vystihnout každý detail, ale začalo to už na letišti v Oaklandu. Zaparkovali jsme v Premium zóně přímo před vchodem, prošli se okolo těch dlouhých front na odbavení a přes VIP rovnou k naší bráně. V Las Vegas nás, k překvapení všech kromě otce, vyzvedla stříbrná limuzína a dovezla nás do hotelu. Tam jsme opět prošli kolem front čekajících na ubytování a ve VIP zóně nás uvedli do našich pokojů. To jen tak na úvod, aby všichni získali představu, jakým stylem se taky dá cestovat. 

    Jinak s námi jel ještě jeden bratrův kámoš, Kris, kterého bratr přizval až na poslední chvíli, takže to byla sranda. Naštěstí platí krásné přísloví - "Co se ve Vegas stane, ve Vegas zůstane." - takže se nebudu rozepisovat, co se všechno dělo při našich nočních toulkách.

    Jednou při večeři došlo k zajímavému momentu. Zrovna když jsme si objednávali steaky, nejdražší kolem šesti tisíc, tak se bratr jakoby vzepřel, a odmítal si objednat. Najednou se mu zdálo zbytečné dávat dvacet tisíc za večeři pro pět lidí. Začal něco v tom smyslu, že si to nezaslouží, že tohle už je na něj opravdu moc, že nikdy nic tak důležitého nedokázal a neudělal, aby si mohl takhle pouštět žilou. Otec ho začal uklidňovat: "Prosím tě, nezabývej se cenami, prostě si vyber něco dobrého." A máti dodala: "Tatínek vydělává synku, nevím, co řešíš. Stačí poděkovat." Já s Krisem jsme se tupě a nevěřícně usmívali. Po chvíli jsem povzbudil bratra, a řekl, že já bych se takhle musel vztekat pokaždé...

    Dneska jsme za parného dne posévali s otcem barák vánočními světýlky. Museli jsme testovat každou žárovičku zvlášť a dobře pětina jich nefungovala. No a zítra je Thanksgiving Day! Hromady jídla, lidí, krocan. Už dneska bylo v obchodech totální šílenství. 

24. 11. 2014        Bláznivá džungle v poušti - Las Vegas!

    Přiletěli jsme kolem druhé hodiny odpolední v neděli. Limuzína nás odvezla do hotelu jménem Bellagio. Jeden z nejluxusnějších v centru. Bydlíme ve 36. patře ve VIP zóně. Každý má svojí vlastní koupelnu. S vířivkou a párou. Jako užívám si Las Vegas! 

    Vlhkost se tady, uprostřed Mohavské pouště, pohybuje okolo deseti procent. Člověk to vyloženě cítí na vlastní kůži. Procházíte se kolem mega vodních fontán a přitom máte vyschlé rty a každý vánek větru jakoby vám vysoušel oči. Je to tady jedno velké kasino a já nemůžu hrát, což tomu trochu ubírá na váze. Ty mega hotely všude okolo se staly hlavním cílem cesty skoro všech návštěvníků. Bez peněz, do Las Vegas nelez. Včera jsme byli na Blue Man Show. Celkově show k Las Vegas neodmyslitelně patří. Dneska bychom měli jít na Davida Copperfielda. Nevím co dodat, je to tu hezký a bláznivý, v noci bláznivější.

21. 11. 2014        Mám se dobře.

    Katastrofa. Už tři dny jsme neviděli slunce. Lidé jsou unavení, v depresích. Silnice jsou ucpané, plné bouraček. Stromy nejsou zvyklé na mokro, a jejich větve padají k zemi pod tíhou vody. Nejkritičtější byla středa. Normálně a regulérně pršelo celý den. Já jsem si to jako jeden z mála užíval, protože mám déšť vlastně rád. Dneska už na nás chvílemi zase dopadal sluneční svit, takže se všechno vyjasnilo. I kdyby to hrozivé počasí pokračovalo, tak moje host-rodina má záložní plán. V neděli ráno letíme na poušť, respektive do Las Vegas. Pokaždé, když jsem dříve slyšel Las Vegas, tak jsem si to představoval jako jednu velkou a divokou nikdy nekončící párty. No, uvidíme. 

    Jinak. Ve čtvrtek jsem přebyl všechny své záznamy o nejdražší restauraci mého života, když jsme oslavili narozeniny matky mého host-otce v naprostém luxusu - Gary Danko Restaurant. Jako nepřijel jsem sem kvůli tomu, abych se tady vyžíral na těch nejlepších místech, k tomu určených, a abych se tady vyspával v nejlepších hotelech, ale když oni mě všude berou s sebou. Mám vždycky takové smíšené pocity, jako nepřiměřenost, přepych, bezmocnost, a přitom neskutečný vděk. No, užil jsem si těch pět chodů, které tady radši ani nebudu popisovat (nachápu, jak někdo může vykouzlit něco tak vynikajícího). Každý měl svého číšníka, aby se všem dostalo jídlo na stůl ve stejný čas. Seděli jsme v oddělené místnosti s megastolem a obklopeni uměleckými díly, tvořícími vkusnou kulisu, a do toho všeho hrála decentní jazzová hudba. Tak jako pěkný že jo, nestěžuju si. Ale zas taková třída nejsem. Hezký zážitek.

    Dneska jsem oslavil začátek prázdnin ošetřováním našeho soccer týmu. Nebylo teda co ošetřovat, ale aspoň jsem získal představu o tom, jak náš fotbal hrají Amíci. Jako nebylo to zas tak zlý. Na hřišti pro americký fotbal hra našeho fotbalu vypadala docela vtipně. Naprostá většina našich hráčů prý nikdy nehrála na obyčejné trávě (všude jsou tu umělky), natož na normálním hřišti. Na jejich hře bylo vidět, že se tomu nevěnují nějak přehnaně, nebo dokonce celoročně. Něco, jako hodně pokročilé hraní fotbalu o tělocviku. Ale můžeme jako Evropa být pyšní, že se nám snaží USA vyrovnat, a pravý fotbal se tady podle mě stává více a více populárním. 

18. 11. 2014        Vím, co je Anterior Superior Iliac Spine...

    Myslím, že bych teď strčil do kapsy kdejakého českého doktora, kdyby přišlo na anatomii v angličtině. V češtině bych vůbec netušil, to je jistota, ale anglicky bych si teď věřil. Naučit se názvy kostí je hračka, každý si ostatně nosíme tahák pořád při sobě, ale všechny ty části kostí, záhyby, spoje, svalové přichycení... Je to skvělý pocit to všechno znát, nevěřícně doufám, že se mi to někdy bude hodit. Jo a teď začínáme svaly. Super.

    Dneska jsem se snažil dostat do internetového bankovnictví. Za pár dní totiž budu v Las Vegas, takže bude dobré vědět, na čem jsem. V procesu aktivace jsem se dostal až k ověřovacímu kódu, který lze získat pouze přes telefon. Bylo tam napsané číslo, tak jsem na něj zavolal. Zvedla to moje host-máti a připomenula mi, že jsem po sobě chtěl uklidit ty polštáře na gauči u televize (vždycky to tam trochu pošteluju pro větší pohodlí). Proč musí být i aktivace online bankovnictví úplně jiná? Nakonec jsem se přeci jen dostal do svého amerického účtu. Musel jsem ten plánovaný let akrobatem nad Las Vegas shledat neekonomickým. Vždycky jsem si přál dělat vývrtky nad Las Vegas. Holt se tam budu muset držet při zemi. 

    Jinak mám dilema. V zápalu plánování výletu do Los Angeles jsem dostal na výběr. Jeden den totiž budeme dělat něco na mé přání. Vybírat můžu z Disneylandu a z čehokoliv jiného. První, co mi prolétlo hlavou, bylo, že na horskou dráhu, či co, můžu jít kdekoliv jinde, ale do města Los Angeles se jen tak nepodívám. No jo, ale Los Angeles je druhé největší město USA, takže to člověk na den musí hodně protřídit, a Disneyland je Disneyland. Nejzajímavější věc, co mě napadla, by bylo šáhnout si na ten mega nápis Hollywood, ale prý je to nelegální. Ještěže jedem až za dva měsíce, snad to mezitím nějak vymyslím.

16. 11. 2014        ..., je to jen chemie. Trabant, legenda žije.

    Ve čtvrtek jsem naléhavě volal Jima. Bylo mi vyloženě blbě a po druhé hodině jsem vzdal studia a jel se kurýrovat domů. Shodou okolností jsem tam potkal host-bratra, který se zrovna taky necítil. Je stonání v USA rozdílné? Ani ne. Důvěřuji host-máti, která mi dala nějaký červený prášky, a poctivě je beru. Daleko větší důraz se ale klade na docházku ve škole, takže jsem v pátek zase hezky pod prášky studoval. Doma bych asi v pátek do školy nešel a vyležel to přes víkend, doma ale nejsem. Páteční odpoledne a večer jsem trávil v posteli a doufal, že budu v pohodě na sobotní fotbal s Bobbie. 

    V pohodě jsem nebyl, ale bylo by mi líto zůstat doma. Ve čtyřech, já, Bobbie a její dcera s partnerem, jsme se vydali na Stanford. Cestou tam, se zastávkou u syna Bobbie a jeho rodiny, jsme probrali mimo jiné problematiku bezbariérových budov, rozdílnost vzdělávacích systémů a restituce. Buddy, partner dcery Bobbie, je bývalý armádní a posléze dopravní pilot a stejně jako já jsem se zajímal o jeho leteckou historii, on se zajímal o historii Čech a o nynější stav. Právě tahle trojice ještě s další dcerou Bobbie pojede v květnu na výlet do Evropy, se zastávkou v Táboře. Zmiňovali se i o Telči, takže jsem je jenom utvrdil v tom, že to rozhodně stojí za to, se tam taky zastavit. 

    Každému je název Stanford určitě povědomý. Je to nádherná univerzita, jedna z nejprestižnějších široko daleko. Kampus vypadá úžasně a říká si svým vzhledem o respekt. Působilo to na mě tak, že bych nejradši všeho nechal a šel na Stanford, už jen kvůli tomu, jak to tam je pěkný. Fotbalový stadion byl tak ze dvou třetin plný, což znamená nějakých 40 tisíc lidí a byl sem svědkem prodloužení, což se jen tak nestává. Těsně jsme prohráli. Aspoň to těm fanouškům z Utahu stálo za cestu. 

    Hned co jsme sedli do auta, tak se zase rozjela diskuze. O panelácích, o roku 89'... Když přišla řeč na Trabant, tak jsem se neubránil. Můj prastrýc je totiž hrdým vlastníkem a jeho Trabant stále brázdí silnicemi plný života. Senzace! Takže na cestě z Tábora do Telče udělají zastávku na Trabant. 

12. 11. 2014        Prodloužený víkend

    V neděli jsem byl na výletě v Oaklandu. Jel jsem se s jedním z členů Sister City Foundation, Davem, podívat do muzea, aneb letadlové lodi, která je v důchodu po 2 s. v. a Vietnamu. Mimo jiné taky vyzvedla Neila Armstronga a jeho kolegy, když se vrátili z jejich mise. Já jsem samozřejmě něco tak velkého a přitom pohybu schopného nikdy neviděl. Stále je to ale jen třetinová velikost dnešních amerických letadlových lodí. No prostě jsem byl v úžasu a strávil jsem tam skoro celý den. Letadlová loď je něco jako plovoucí město, mají tam úplně všechno až na záchody, které jsou jen ve velitelských kajutách. Po tom, co jsem se prošel v Armstrongových stopách, jsme jeli na hodně pozdní oběd. Udělal jsem si tam obrázek o tom, jak by měl vypadat a chutnat hamburger. O McDonald's jsem tady snad ještě neslyšel, a ani slyšet nechci. 

    V pondělí jsem zase všechno vypral a host-máti odletěla na pár dní na dovču do Palm Springs za kámoškou. Večer jsme s bratrem vyrazili za jeho kámošem, a aniž bych věděl, že je to v plánu, jsme tam strávili noc. Konečně jsem zavítal také do obydlí obyčejných lidí. Velikostí mi to připomínalo panelákový byt. V průběhu té dlouhé noci jsme se dostali i do těch klasických amerických bytovek (v hodně filmech fungují jako sklady drog, nebo myslím, že Bárny ze Simpsonových bydlí také v jedné z těch bytovek). Když chcete v létě vyrazit do Chorvatska a snažíte si najít co nejlevnější apartmán, který je zároveň docela blízko u moře, tak skončíte na místě, které vypadá úplně stejně. 

    Ráno jsem byl, vyspaný do růžova, vyzvednutý host-otcem, abych ze sebe mohl smýt všechno to, co se na mě v noci nalepilo, a připravit se na golf. Já a dva kámoši jsme předstírali, že jsme příbuzní, abychom se vyhnuli nehoráznému poplatku za vstup. Jeden z nás byl totiž členem country clubu, který celé to golfové hřiště vlastní. První odpal se mi povedl úplně neskutečně, ale má naděje na to, být golfistou, se během zbytku hry vytratila. Aspoň jsem to zkusil.

8. 11. 2014        Nehodil jsem se do gala.

    Středeční opera byla naštěstí v italštině, takže jí nerozuměl skoro nikdo, a titulky jsem stíhal číst pohodlně. Já s kámoškou, která byla poprvé v životě na opeře, a s jednou paní z Sister City Foundation jsme se vypravili na představení jménem Cinderella. Až v autě cestou do San Francisca jsem potupně zjistil, že je to Popelka. 

    Ve čtvrtek jsem se mořil s projektem na angličtinu. Vycucal jsem si z prstu neskutečných pět stránek o tom, jaké vlivy na Fitzgeralda měla doba, ve které žil, a jak se to posléze promítlo do jeho děl. Snažil jsem se přečíst Velkého Gatsbyho v originále, ale stihl jsem to sotva do půlky. Prošel jsem si nějakou kritiku, pár kratších povídek a nakonec jsem se podíval na dokument. Maturovat z Gatsbyho by teď bylo geniální. 

    Pátek byl extrémně dlouhý den. Hned ze školy jsem se Sports Medicine odjížděl do Dublinu (to jméno je načuchlé Evropou) starat se o naše fotbalové týmy. Sestavili jsme perfektní jedenáctičlennou ošetřovatelskou skupinu a od čtyř do půl desáté jsme se starali. Náš "B" tým (Junior Varsity) po těsném utkání nešťastně prohrál ale náš Varsity tým zakončil fotbalovou sezónu vítězstvím. Americký fotbal je sranda. Čistil jsem jersey od soupeřovy krve, obvazoval kotníky a jako zlatý hřeb jsem se staral o otřes mozku. Něco takového je úplně běžné a docela se to i očekává. Navíc otřes mozku se tady bere daleko vážněji. Jakmile se ten hráč po střetu chová podezřele, hned je stažený ze hry a je testovaný. Chudák nevěděl, jaký je datum, a nedokázal sledovat ani můj prst kreslící imaginární H do vzduchu. Pak si začal stěžovat, že necítí ruku, tak jsem to radši přenechal zkušenějším. Sranda. Po celém tom pátku zaplatila moje rodina (jeden ze sponzorů Miramonte Football) hamburgery v In&Out pro všechny, což bylo milé.  

    Dnešek byl vyloženě český. Český a Slovenský Klub Kalifornie totiž pořádal slavnostní oběd. Poznal jsem pár českých výměnných studentek z Berkeley. Z vysoké je to daleko jednodušší se někam takhle podívat. Oni jsou tu třeba na náklady MŠMT. Mluvili jsme o tom, jak jsou Asiaté pilní, jak si všichni myslí, že čeština je směsice španělštiny, němčiny a ruštiny, jak by tady ony chtěli zůstat (paradoxně, když jim ten pobyt platí MŠMT), jak je to skvělé, že já mám takovou možnost tak mladý, protože čím mladší, tím lepší, a jak člověk může z celého toho pobytu taky pěkně zcvoknout. U stolu jsem seděl se starými známými. S Jeníkem jsme tentokrát probírali rybí hlavy na zdech Jarošovské hospody. Celá ta akce se ale později proměnila v podivnou reklamu na zdravotní péči, či co... S Bobbie jsme prchali pryč. Domluvil jsem se tam ale s prezidentkou Sokola San Francisco, že mě večer vezme na gala večer České školy v Kalifornii. Vzhledem k podprůměrnosti předchozí akce jsem toho moc neočekával. Chyba. Byl to snad nejformálnější večer, který jsem kdy zažil (vstup za symbolických 100 dolarů). V polo košili a béžových kalhotech jsem se tam vyjímal. K večeři mi zazpívala dcera Nadi Urbánkové. Poseděl jsem s českým konzulem z Los Angeles, s ředitelkou České školy v Kalifornii (2. největší česká zahraniční škola po Londýně) a s další hromadou důležitých lidí. Tomáš Hertl daroval kupu věcí do tiché aukce, která byla v zájmu podpory školy neskutečně natažená. Já jsem podpořil naší školu ve zvláštní soutěži o Hertlem podepsanou čepici. Doufám, že si za to děti nakoupí kvalitní učebnice, když už jsem jí za tu hramadu lístků nevyhrál. Cestou domů jsme čirou náhodou vezli sólovou zpěvačku České Filharmonie a herečku Národního divadla, která dříve účinkovala v Semaforu, Lucii Silkenovou, do Berkeley. Hezky česky jsem jí z auta provedl celým zálivem. Zítra tady totiž má Česká Filharmonie jeden z jejich koncertů. 

4. 11. 2014        Auto základ života.

    V neděli jsem vypral všechno to prádlo, co se mi nahromadilo všude možně po pokoji, a užil jsem si den sám doma. Myslím, že jsem to potřeboval. Ze sídla na kopci se dá stejně dostat jen jedním způsobem - autem. Pravidelné autobusové linky tady skoro neexistují a pěšky se tu moc nechodí, což jsou také důvody, proč tady všichni řídí už od šestnácti. Vždycky to byl můj sen, mít řidičák takhle brzo, ale díky bohu za naše autobusy. Celkově tady ta autobusová doprava za nic nestojí, je to tu všechno moc členité a rozlehlé na to, vybudovat nějaký takový systém hromadné dopravy. Tím ale nechci říct, že bychom se neměli v Amících inspirovat, a zavést řidičáky taky o něco dříve, s větším důrazem na schopnosti řidiče... Nejlepší řešení je tedy mít vlastní auto, což já nemůžu, nebo alespoň řidičák, který taky nemám. Vždycky mě musí někdo vozit, a aby to bylo zajímavější, tak musí mít svojí licenci déle než rok. Většině mých kámošů juniorů je okolo 17 a regulérní licenci jich má jen pár. Nejjednodušší způsob, jak se tady svobodně dopravovat, je pro mě zavolat si taxíka, což je tady daleko populárnější, tzn. i levnější než u nás (ale ne zas tak, že bych jezdil taxíkem každý den, ale vždycky je tam ta možnost). Kolo zatím tak nějak sháním po celou dobu pobytu, ale nedokážu si představit, že by mě host-máti někam na kolo pustila. Alespoň nikdy nezapomenu, co to znamená, když je někdo trochu paranoidní. 

    Jinak se mi tady ze soboty na neděli taky šoupnul čas, takže jsem zase navýšil svůj časový náskok na devět hodin. V pondělí jsem byl po škole. Většině z té poloviny školy, která si v pátek jela užít průvod Giants, to rodiče omluvili. Z neznámých důvodů to ale mě, a dalším, nikdo neomluvil, takže jsme si společně proseděli pondělní hodinu navíc. Něco mi říkalo, že bych tam jako výměnný student neměl být, ale zase na druhou stranu, proč ne, průvod byl nezapomenutelný.

    Zítra jedu na operu! Řekl bych, že tohle bude ten pravý test porozumění jazyku. Normálně totiž nerozumím ani českým operním pěvcům, takže jsem hodně zvědavý.

1. 11. 2014        Nebyl čas, ztrácet čas.

    Mám za sebou doposud asi ten nejbláznivější týden v Americe. Stěží sem ze sebe vymačkám všechno, co se tady minulých 7 dní stalo. Nejdůležitější věc, se přihodila ve středu. Můj host-otec byl zrovna v Ohiu na dvoudenním služebním výletu, když San Francisco GIANTS (baseballový tým) vyhráli World Series, což je top vrchol, kterého lze v baseballu dosáhnout. Jednoduše jsou momentálně nejlepším týmem na světě. Také jsem byl fandit na závodech cross country a moje host-máti byla na drogách po operaci zubu. 

    Ve čtvrtek jsem se stal součástí meetingu Sister City Foundation. Kolovalo fotoalbum Slávky a Jana, v němž opět nechyběla celá moje famílie. Hodně pozornosti na sebe strhla hned první fotka alba zachycující návštěvníky s hostiteli u uvítacího panelu města Tábor. Všichni se rozplývali nad tím, že Orinda je hned na druhém místě po Kostnici. Poté se všichni shodli na tom, že Orinda musí mít něco podobného a výrazného. Doslova zazněly věty jako: "Potřebujeme něco, co můžeme vyfotit a v květnu hrdě předvést v Táboře. Vždyť oni nás mají hned po Kostnici!" Domluvili se na designérovi a odhodlaně se chtějí Táboru vyrovnat. Další téma bylo, jak zahanbeně se cítili Slavka s Janem, když přijeli na táborky bez specifického stejnokroje křičícího do všech stran, že jsou z Orindy. "Všechna partnerská města měla v průvodu kostýmy a my jsme tam stáli jak dva vidláci z USA." podněcovali celý klub ke kreativitě nedávní návštěvníci. Představa, že budeme v květnu mít v Táboře skupinu postarších kovbojů nebo indiánů, je geniální. 

    Včera byl den D. Halloween. Do školy jsme měli všichni být převlečení za něco. Mě nenapadlo nic originálnějšího, než být Američan. Po poradě s bratrem a jeho šatníkem jsem měl VANS tenisky, vysoké NIKE ponožky, basketbalové široké a dlouhé NIKE šortky, fotbalovou SEAHAWKS jersey, REMINGTON kšiltovku a nos pěkně nahoru. Ale. V pátek se konal slavnostní průvod Giants v San Franciscu. Polovina školy kvůli tomu nebyla ve škole. Můj host-bratr chudák nemohl jet, protože ho čekala důležitá fotbalová hra večer (když chybíte v USA ve škole, není vám celý den, jehož část jste chyběli, povolen vstup na školní akce). Já jsem měl před sebou tedy velké dilema. Škola a kostýmy nebo San Francisco, průvod a všelijaké šílenosti. Ráno, pět minut před tím, než mě host-máti měla vézt do školy, jsem byl normálně oblečený a připravený jet do San Francisca na průvod. Otec mi ale podal přednášku o tom, že bych měl jít raději do školy. Jako správný obchodní zástupce, mi úplně změnil myšlenky. V pár momentech jsem se převlékl do kostýmu, ale zjistil, že host-máti už odjela (vozíme totiž ještě jednu holku odnaproti). Jako správný bláznivý a nepředvídatelný Američan jsem se se svýma dvěma smaženými vajíčky a toastem na snídani v plastové krabičce prodíral houštinami, abych se dostal na ulici pod námi, kam se pro mě moje host-máti ochotně vrátila. Cestou do školy, když jsem do sebe ládoval snídani, se mě snažila manželka toho, kdo mi ještě před chvílí průvod vymlouval, přesvědčit, abych si jel ten průvod užít, že je to výborná zkušenost a že bych si něco takového neměl nechat ujít. Co? A pak dodala, ale je to na tobě. Co? Zastavili jsme před školou a sousedka v jejím pižamovém převleku, očekávající jen samé komplimenty, nadšeně vyskočila z auta. Já jsem jen seděl a přemýšlel o tom, že by se host-rodiče měli trošku sladit předtím, než mi takhle zamotají hlavu. Seděl jsem tam a čekal. Ona, ještě nedávno propagující záškoláctví, začala být úplně neutrální. Když zazvonilo na hodinu, tak jsem zavolal jednomu z kámošů, a místo ve škole mě host-máti vysadila na stanici BARTu. Vypadal jsem nejameričtěji, co jsem kdy vypadal, jediný problém byla ta Seahawk jersey. Na BARTu jsem se dozvěděl o tom, jak bych to v San Franciscu v téhle jersey nemusel mezi fanoušky 49er's přežít. Stejně jsem nebyl dokonale oblečený pro chladnější a toho dne deštivé klima velkoměsta, takže mi byla půjčena teplá mikina a tepláky. 

    Na průvod se jelo podívat přes dva miliony lidí. Masivní průvod a bitky o dobré fleky. Hráči projížděli každý ve speciálně upraveném autobuse v barvách Giants beze střechy s masivním jménem na boku. S několika jsem málem navázal oční kontakt. Město bylo doslova zacpané lidmi, fanoušky v týmových barvách. Byl jsem rád za svou volbu. Ve škole stejně chybělo se stejným důvodem hodně lidí. Jediné, čeho jsme se mohli bát, bylo to, že nás nepustí na fotbal proti našemu největšímu soupeři - Campolindo High. Naštěstí byl Halloween, takže všichni byli trochu shovívavější. 

    Jinak z klasické sváteční činnosti na mě zbylo rozdávání mlsek dětem, které po páté hodině začali zvonit u dveří. Děti to tady mají daleko jednodušší. U nás člověk musí říkat originální báseň, aby o čertech něco dostal. Tady o halloweenu stačí říct "Trick or Treat" a je to. Ten, kdo otevírá, by měl být vystrašený natolik, že jim radši něco dá. Já jsem občas, když k nám přišlo pár malých špuntů doprovázených rodiči s kamerami, doopravdy vystrašený byl. Nechtěl jsem přece nikomu kazit zážitky.

    Dneska jsem pral svou zimní bundu, kterou jsem měl zrovna na sobě, když jsme včera neskutečným způsobem prohráli a když jsme se inteligentně snažili o nějakou choreografii vyhazováním mouky do vzduchu. Odpoledne jsem vyrazil s jedním kámošem opět do San Francisca. Měli jsme v plánu se zajet podívat na Alcatraz, ale prohlídky tam jsou vyprodané pokaždé pár dní dopředu. Zašli jsme tedy na Pier 39, do oficiálního obchodu NFL, do oficiálního obchodu Ghirardelli (slavná SF čokoládovna), na Coit Tower a na AT&T Park (Giants stadion). Tenhle výlet zabil docela úplně celý zbytek dne. Jinak host-otec a bratrem jsou v Chicagu na rugby a máti zítra ráno odlétá s maminkou do LA, takže se zítra konečně uklidním a dodělám všechno to, co v posledních dnech muselo jít stranou.

26. 10. 2014        Koho všeho já nepoznám.

    Nejlepší příležitost, při které se lidé mohou sejít, je jídlo. Slavnostní večeře v sobotu byla parádní a navíc Giants, kteří jsou mimochodem ve World Series, rozdrtili Royals 11 ku 4, což dodalo večeru na výjimečnosti. Dneska jsem po dlouhé době musel pracovat, když jsme posypávali zahradu zahradní směsí černé kůry, a na oběd jsem byl pozvaný do zvláštní společnosti. Otec jednoho z mých kolegů v cross country teamu totiž pořádal menší sešlost lidí pocházejících z východní Evropy, kteří procestovali svět a skončili v Kalifornii. Nakonec to bylo ještě zajímavější, než to zní, protože všichni příchozí byli zubaři. Ryan, můj spoluběžeč, mě dovezl o něco dřív, takže jsme si krátili chvíli hraním ping-pongu. Probrali jsme přitom snad úplně všechno, protože Ryan by chtěl být politikem. Jinak mě tam přivítali dva muži, jeden tak okolo padesáti a druhý v důchodovém věku. Něco mi na tom celém nehrálo a měl jsem nutkání se zeptat, kde je paní domu. Ryan mi vysvětlil, že ten starší muž není jeho děda, jak jsem si myslel, ale partner jeho otce. Zahanbeně jsem se dalším podobným otázkám obloukem vyhýbal. Vůbec mě nezajímalo, jak ti dva přišli ke třem dětem. Mimochodem ten mladší, pravděpodobně oficiální otec Ryana, byl Polák, jeho přítel byl z Litvy a na oběd přišel pár, on Čech a ona Slovenka. Ti dva, se kterými jsem si mohl povídat v rodném jazyku, oba vystudovali zubařinu na Karlovce a pak v 89' odešli do USA. Při své další návštěvě v Čechách už se na zem dívali z pronajatého letadla. Takhle se to dělá! Při obědě jsme k mému překvapení jako správní východní Evropané probírali situaci na Ukrajině a cikány.

    Navíc dneska na další slavnostní večeři přiletěli příbuzní z Denveru, hlavního města Colorada. Sestra mé host-máti, její manžel, a jejich dva potomci. Klucí vypadali, jakoby nikdy neviděli slunce a prý rádi hrají hry na počítači. Jejich otec mi ukazoval, kde vlastně Colorado přesně je. Pověděl jsem mu, že bych nechtěl žít v obdélníku a ukázal mu Čechy. 

25. 10. 2014        Hodně věcí v mrazáku: jídlo, moje kalhoty...

    Ve středu pořádal cross country team sobě malé olympijské hry. Já jsem neměl v záměru se aktivně účastnit, protože pořád čekám na úplné uzdravení, ale nakonec mě přemluvili. V šesti disciplínách, jako výdrž ve skákání přes švihadlo, kliky, výdrž "v pozici prkno", nebo 4x400 m, soutěžilo celkem šest zemí, do kterých jsme byli náhodně rozděleni. Já jsem klikoval za Brazílii. Byl jsem o dva kliky druhý, což svědčí spíše o tom, jak jsou běžci slabí na ruce. Nejzajímavější výkony byly k vidění ve výdrži ve výchozí pozici pro core trénink, tzv. planking. Můj brazilský kolega v ní vydržel neskutečných dvanáct minut. Jinak celé to klání doprovázelo částečným zatměním slunce, takže chvíli bylo trochu šero.

    Jinak moje host-máti každý pracovní den vaří večeři. Občas jí teda jenom nakoupí a ohřeje, ale ve čtvrtek jsem byl dojatý. Dobře viděla, jak mi zářily oči, když jsem si před týdnem pochutnával na kachně v české restauraci. Servírovala kachní stehýnka, upravovaná stylem pozvolně a dlouho, perfektně okořeněná... Neskutečně křehká, a ta vůně... Škoda, že jsem zrovna chvátal na volejbal, který jsme nakonec docela šťastně vyhráli. Když už jsem u toho rozmazlování, tak v pondělí jsme měli vynikající jehněčí na kosti s řeckými přílohami. Mám podezření, že to všechno kupuje už ochucené a jen to dopéká, ale nechci to všechno nijak shazovat. Omlouvám se, ale musel jsem to nadšení sdílet.

    V pátek na fotbale jsem ošetřoval svůj první vymknutý kotník. Hráli jsme na Acalanes High School a všichni jsme byli oblečení do růžova jako symbol boje proti rakovině prsu. Zase jsme prohráli. Na cestě domů jsem se taktně zeptal, jestli máme doma žehličku. Předchozí den jsem totiž byl o dílnách tak zručný, až jsem si voskem pokapal kalhoty. Namočil jsem je a v noci ze čtvrtka na pátek ležely v mrazáku. Po škole jsem z nich seškrabal zmrzlé vrstvy, ale pořád tam zůstala velká červená skvrna. Poradil jsem se tedy s internetem a přišel jsem na geniální řešení pomocí žehličky a savých ubrousků. K mému překvapení, máme doma žehličku a dokonce i prkno. Dneska mi host-máti ukázala kde. Zkušeně jsem vzal žehličku, zapnul všechno na max., a pustil se do díla. Připadal jsem si jako profík. Všude kolem mě byla pára a všechen tepelný výkon jsem soustředil na mojí skvrnu. Naštěstí pak přišel na pomoc host-otec, vypnul tu páru a zkusil pár tríčků, ale skvrna nic. Rozhodli jsme se vzít ty kalhoty do čistírny, to bude jistější. Místo žehlení jsem měl dneska být ve Stanfordu na fotbale s Bobbie, ale kvůli dnešní oslavě narozenin mého host-dědy jsem to musel odvolat. Nezapadalo to časově do sebe, protože jedem na slavnostní večeři asi hodinu a půl na sever, do vinařské oblasti na Napou.

21. 10. 2014        Řeč, kterou nejde popsat.

    Víkend byl hodně výjimečný. Nebylo mi úplně nejlíp, takže jsem si užíval komfortu a za celou sobotu jsem nevytáhl paty z domu. Po dlouhé době jsem zkontroloval, jak to doma beze mě zvládají. Zvládají. Mimochodem říká vám něco pojem Borat? Jestli ne, tak to vůbec nevadí. Jen, že o blížícím se Halloweenu by mě všichni nejradši viděli v kostýmu Borata. 

    Největší víkendový zážitek byl výlet Camarem. Nemohl jsem z toho potom ani usnout. Jen jsem ležel a s širokým strnulým úsměvem si živě představoval, jaké by to bylo mít Camaro v Čechách. Míjeje intráky, kteří si v PENNY zrovna nakoupili rohlíky a ten nejlevnější salám na večer, protože večeře zase chutnala podivně, bych schválně podřadil... Ještěže jsem nakonec usnul. 

    Dneska byl speciální rozvrh. Zkrácené hodiny uvolnily místo pro jednu extra hodinu navíc. Každý měl tu přidávku v jiný čas. Na mojí skupinu to vyšlo po druhé hodině. Sešli jsme se v hlavní hale, kde nás měla čekat třičtvrtěhodinová řeč. Já jsem jako vždycky nevěděl, co čekat. Předstoupil před nás, asi 200 teenagerů, chlápek, který by se se svým stylem mezi námi ztratil, a začal s ohromnou poutavostí vyprávět svůj příběh. Nebudu se ani snažit to převyprávět, protože takovou dávku štěstí a empatického porozumění nemám šanci popsat. Promluvil všem, včetně učitelů, do duše neskutečným způsobem. mikesmithlive.com <-- Všichni odcházeli zaboření hluboko ve svých myšlenkách. Takhle silný proslov už jsem dlouho neslyšel.

    Jinak pro mě dneska z organizačních důvodů přijel do školy taxík. Připadal jsem si jako král a domluvil jsem se s Jimem, řidičem, že bude od teď mým osobním taxikářem. Nabídl mi to poté, co jsem mu stručně vysvětlil, kde je Rusko a kde je domov můj. 

17. 10. 2014         Plzeň znají i v Kalifornii! (teda neznají, ale můžou znát...)

    Nevím, jak doma, ale tady se začíná citelně zkracovat den. Každé ráno je tmavší a tmavší. Měl bych být o něco blíže k rovníku než ČR, takže by to nemuselo být tak hrozné. V extrémním stádiu, tedy o okolo slunovratu, u nás začíná škola za tmy, je to tak? Snad těch pár rovnoběžek něco zmůže.

    Dneska to ve škole bylo zajímavé. Psal jsem totiž esej a to rovnou ve dvou předmětech. První byla v angličtině na téma proměny lidí ve válce. Přečetli jsme totiž už docela dost příběhů z války a tak nějak všechno, co jsme dělali, se kolem tohohle tématu točilo. Jen tak pro zajímavost jsme četli The Things They Carried (moje první knížka v angličtině, které jsem skoro rozuměl), což je více méně o válce ve Vietnamu, a další různé příběhy a úryvky z knížek o lidech ve válkách. Já jsem se zaměřil na myšlenku, že nejzajímavější a zároveň nejnebezpečnější činnost, kterou lidé ve válkách, čili v extrémních situacích, dělají, je, že poznávají sami sebe. Moc jsem tu esej nečekal, takže jsem vařil z vody. Tu druhou v historii jsem taky úplně nečekal. Na základě určitých dokumentů jsem jako pravý Američan psal o vývoji svobody a rovnosti ve Spojených státech. Dospěl jsem k závěru, že USA je tam, kde je, díky tomu, že když se Amíkům něco nelíbí, tak to změní. Nejdůležitější na tom ale je, že ještě před pár měsíci bych nikdy nebyl schopen psát anglicky a ještě u toho myslet.

    Zrovna dneska jsem za to mohl rozdávat své díky. Jeli jsme totiž do Concordu do české restaurace. Přesně tak, do české restaurace. Slunečníky Pilsner Urquell, české peníze jako rekvizity, kuchař Čech... Zklamal mě akorát jídelní lístek, který byl německy, a servírka taky mluvila německy. Tři jazyky najednou, to už bylo moc. Nemohl jsem na tom lístku rozeznat knedlo, vepřo, zelo od svíčkové. Jinak u stolu nás bylo osm. Já a moji tři host-rodinní příslušníci, Slávka a Jan, kteří nedávno navštívili Čechy, hlavní iniciátorka mého dobrodružství, starší lady plná elánu - Bobbie, a její kamarádka.  Slávka a Jan byli stále plní zážitků, takže o zábavu bylo postaráno. Já jsem jim jen přitakával, když básnili o dílech z kuchyně mé babičky. Pak nadešel okamžik pravdy. Bude to jídlo opravdu chutnat jako české jídlo? Já a bratr jsme každý dostali půlku kachny se zelím a s houskovým (z toho jsem byl trochu zklamaný) knedlíkem. Mé host-máti jsem doporučil svíčkovou, ale ona chtěla to samé, co její manžel, a to masovou roládu s bramborem. Jediná Bobbie, nezklamala a užila si svojí oblíbenou svíčkovou. Kachna byla výborná, ale v celém tom pokrmu mi chybělo srdíčko. Ono je to těžké srovnávat. Babička to přeci vždycky umí nejlíp a s láskou, co si budeme povídat. Jinak jsme domluvili oficiální návštěvu Orinda Tabor Sister City Foundation v Táboře. Prý někdy v květnu.   

15. 10. 2014       Dohlížeč jménem Autorita

   Asi bych měl dodat, že jsme v pondělí měli volno. Každý rok totiž Amíci na druhé pondělí v říjnu slaví tzv. Columbus Day. Jak už samotný název napovídá, oslavuje se první evropská návštěva v Americe. V pondělí jsme tedy měli volno. A ještě jednu důležitou věc jsem zapomněl. Mezi burgerama a filmem jsme navštívili letiště, kde pracuje sestra mé host-máti. Je zdravotní sestřička. Párkrát denně sedne do helikoptéry a letí s týmem zachraňovat. Provedla nás základnou, já jsem si prolezl helikoptéru za miliony dolarů, a pak jsem měl tu čest poznat pilota. To je panečku práce! Dvakrát denně letět někam na výlet a většinu času koukat na filmy, nebo dělat cokoli v jeho pokojíku na základně. Moc se mi taková vize zaměstnání zamlouvala. 

    Dneska mě pobavil jeden školní dohlížeč. Jinak škola jako je Miramonte zaměstnává dohlížeče. Ono by přeci jen přes dva a půl tisíce Amíků v jedné škole nemuselo občas dělat dobrotu. Chodí, nebo jezdí v takových malých vtipných vozítkách, po kampusu a dohlíží, či plní různé rozkazy od vedení školy. Já jsem dneska měl tu možnost se s jedním svézt. Dostal totiž příkaz přivést, respektive přivézt, mě do ředitelny. Jel jsem tam na výslech ohledně pátečního incidentu. Za určitých okolností jsme se totiž museli vloupat do jedné z učeben, ve které jsme měli zamčené batohy. Jeden z nás tedy vlezl oknem dovnitř a odemknul dveře ostatním. To je proti školnímu řádu, ale není to nic vážného. Někdo ale poté udělal něco s počítačem v té učebně, což posléze velmi pohoršilo naší angličtinářku. Já jsem měl čistý štít, protože mě kamery viděly odcházet z té učebny s batohem hned poté, co jsem do ní vstoupil. Ale to není důležité. Když mě ten dohlížeč totiž naložil do vozítka, tak se mě z neznámého důvodu snažil vystrašit. Věda, že jsem z Čech, začal tím, že by mi určitě bylo nemilé, kdyby museli volat rodičům domů. Myslel mé pravé rodiče a myslel to smrtelně vážně. Celou cestu do ředitelny jsem se tomu v duchu smál a představoval si ten rozhovor. Věřte nebo ne, hodně lidí už se mě zeptalo, jestli je angličtina oficiálním jazykem v Československu. Tolik států, hlavně těch spojených, přece mluví anglicky, proč by tedy i Československo nemohlo...

13. 10. 2014       'Merica 

   V té smršti všeho možného je problém najít si čas na psaní. Ve čtvrtek jsem měl posezení s mojí milou skoro českou opatrovatelkou. S širokým úsměvem jsem naslouchal jejím dojmům z návštěvy Čech. Nádhera, úžas a kulturní blaho... Popsala mi mojí rodnou vesnici, včetně obyvatel, lépe než bych to dokázal já sám a sdílela se mnou ohromné nadšení z Táborek. Myslím, že příští rok je tam máme zas! Takže bych chtěl poděkovat všem, co se postarali o tenhle interkontinentální úspěch.

    V pátek jsme vyhráli první fotbal doma. Ne, že bychom se zlepšili, to spíš soupeř byl hodně bídnej. Na to se ale nikdo neptá. V sobotu jsme byli s bratrem na "Cal game". Na samotnou hru jsme se tentokrát nedostali, vlastně jsme ani neměli lístky. Po kvalitně stráveném odpoledni se konal školní tanec jako vrchol of Homecoming Week. Něco jako diskotéka, akorát pod záštitou školy. Učitelé u vchodu s testery na alkohol, kupy "dětí" očekávajících něco velkého, tentokrát všichni oblečeni slavnostně. Jinak školní systém tu funguje trochu jinak. Začíná se čtyřmi roky na Elementary, následují čtyři na Middle, a pak další čtveřice na High school. Já jsem na High, což by v Čechách znamenalo deváťáci, prváci, druháci a třeťáci. College je volitelná. Ve výsledku je tedy normální Američan vzdělaný o rok dříve než Čech. 

    Od pátka do dneška probíhal v zálivu tzv. Fleet Week. Hlavní smysl celé té akce je vítání amerického námořnictva, jehož lodě vplouvají do zálivu pod Golden Gate. Mega akce po americku. Ulice narvané lidmi, mega slavnostní průvod a letecká show! To bych nebyl já, abych se nejel pokochat. V neděli jsem tedy sám vyrazil do víru velkoměsta a užil jsem si čtyři hodiny vzdušných akcí. Boeing podlétávající Golden Gate, dvouplošník dělající neskutečné věci, sestavy stíhaček jako třeba Blue Angels - šest ef-šestnáctek, které drtí ušní bubínky při každém proklatě nízkém průletu, obzvlášť v nadzvukových rychlostech. Já jsem jen seděl, upíjel Coca-Colu a zíral. Pro představu - na konci té divočiny byla nad zálivem nažloutlá mlha.

    Dnešek jsem strávil po americku. Ráno jsme se jeli zastřílet, pak burgery k obědu, a s plným břichem do kina na The Equalizer. Film o chlápkovi, který se rozhodne povraždit všechny ruský mafiány. Je mi trochu líto Rusů. Film, ve kterém někdo nezastřelí alespoň jednoho Rusa, není dobrý film, což znamená, že The Equalizer se zpomalenými záběry zabíjení Rusů všemi možnými způsoby musí mít úspěch. 

8. 10. 2014       Homecoming Week

    Rugby jsem přežil. Ono mi vlastně ani nešlo o život. Po prvních pár cvičeních jsem totiž z tréninku odstoupil. Dělali totiž věci, kterým jsem nerozuměl, a nechtěl jsem se jim se svým amatérismem pléct do trénování. Večer jsme pak s matkou mé host-máti a s nevlastní sestrou mého host-bratra jeli na príma večeři do oblíbené pizzérie. Zmínil jsem se vlastně už někdy, že moje host-máti má ještě jednu dceru? Prý se tak stalo, když byla na univerzitě. Oba rodiče byli tuze mladí, takže dítě dali k adopci. Nešťastnou náhodou hned poté otec mé nevlastní host-sestry tragicky zahynul. To, jak se dozvěděla, že je adoptovaná, a jak navázala kontakt s vlastní matkou, zatím nevím a nic mi do toho není. Jediné co o mé host-sestře vím je, že byla dva roky v Africe a pomáhala s pitnou vodou, s nemocema atd. Takže se z ní stala velmi sečtělá a životem otesaná mladá slečna. Myslím, že jí je tak kolem sedmadvaceti. Nyní žije v Oaklandu a pracuje, to taky vlastně nevím, kde ona pracuje... No nic. Matka mé host-máti vypadala úplně stejně jako moje host-máti. Byla akorát o něco starší. 

    Tenhle školní týden je speciální - Homecoming Week. Ten název se mi jeví jako trochu nelogický, ale budiž. Senioři, nejstarší stupeň na high school, se snaží zabavit zbytek školy tím, že organizují různé soutěže a přidělují každému dni téma. Jedna hra mě obzvlášť zaujala, ale bohužel jsem si jí nezahrál. V pondělí všichni participanti dostali plastové lžičky se něčím jménem. Úkol zněl zajímavě - nepozorovaně kuchnout tu lžičku nositeli toho jména do zad a tím ho zabít, vzít si jeho lžičku, a úkol zopakovat. Teoreticky by měl zůstat jeden výherce, ale prakticky se celá hra musela zrušit, protože lidé nehráli vždy úplně čestně. Mě jen tak v duchu napadlo, co by se stalo, kdybych zabil někoho, kdo měl lžičku s mým jménem? Jinak v pondělí člověk musel být oblečený jako super hrdina, úterní motiv byl starwars, dneska to ve škole vypadalo jako na pláži a zítra bude den ve znamení sportu. Já osobně se to snažím plnit. Jediní, co to neplní, jsou junioři, kteří neuznávají autoritu letošních seniorů, a pár divných lidí. 

    Dneska sem byl fandit na zápase vodního póla. Hráli jsme proti naší nejbližší high school - Campolindo (neboli Campo). Do našeho kotle jsem se svým tričkem v barvách soupeře úplně nezapadal. Vyhrocený match jsme nakonec prohráli. Jo a jinak už jsem v kontaktu se těmi lidmi, co ještě před čtrnácti dny trávili svůj čas v Čechách, a zítra bych se s nimi měl sejít. 

5. 10. 2014       Víkend plný zážitků...

    Jako bych to zakřikl, v pátek jsme byli ušetřeni testu ve Fyziologii právě díky stávkující technice. Z neznámého důvodu nešla učiteli rozběhnout prezentace na všech iPodech. 

    Fotbal se musel přesunout na čtvrtek kvůli pátečnímu židovskému svátku. Ještě jsem nepotkal jediného člověka židovské víry, ale proč ne. Jeli jsme do celkem blízké high school ve Walnut Creek jménem Las Lomas. Nemůžu si pomoct, ale každá high school tady vypadá totálně stejně. "Tak, a teď postavíme školy," řekli si takhle jednou v Americe. Já z toho mám stejný pocit, jako když vidím bytovky. Každého deptá představa, že by sousedova bytovka byla stejná. Proto byl asi každé škole přidělen maskot, hlavní styčný bod školního ducha. Miramonte má Matadora, Las Lomas rytíře, někdo má vosy, někdo mustangy, létající áčka, psy, bejky... Blázinec. Nechtěl bych být pes... Las Lomas a Miramonte jsou velcí rivalové - Knights v. Matadors. Minulý rok jsme je přejeli a letos měla přijít odveta. A doopravdy přišla. Prý to byla nejhorší hra v historii Matadorů, když jsme dostali totálně nakopáno - 49:0. 

    V pátek během oběda probíhalo na školním dvorci něco, kde se člověk mohl zapsat do studentských klubů. Netuším, jak se to bude vyvíjet, ale zapsal jsem se asi do sedmi různých klubů. Klub božího grilování, Čínský klub, Párty klub, Veslařský klub, Cykloklub, něco s charitou... Nevím, jak to přesně bude fungovat, ale kdo by se nezapsal k tomu božímu grilování. Večer jsem pak vyrazil s bratrem a jeho dvěma kámošema černochama do San Francisca. Noční SF to jsou superauta, přehršel světel, vůní, lidí... Další den jsem spal do jedenácti, jak mě to unavilo. Celkově je tenhle víkend zatím ve velkým stylu. Včera jsem prožil svojí první typickou americkou house párty. Úplná klasika. Rodiče odjeli na víkend a nechali svůj mega barák na povel své sedmnáctileté zodpovědné dceři. Dokonce to byla až taková klasika, že to museli utnout strážci zákona. Ale to bych zabíhal do detailů... 

    Dneska jsem měl v plánu odpočívat, ale bratr mě chce vzít na trénink rugby. K mému překvapení, ne na koukání. Nevím, co si tím chce dokazovat. Mu budu musel ukázat, jak se rugby hraje u nás.   

2. 10. 2014       Jednoduché a jasné.

    Školní rozvrh v USA je každý den stejný. Každý den ty samé přeměty. Člověku by to tedy časem mohlo připadat monotonní a nudné. Jenže. Každý den se děje něco speciálního, něco, na co se člověk může těšit. V pondělí se teda nic výjimečného nedělo, ale dejme tomu, že pondělí je vždycky výjimečné. V úterý začal fotbalový turnaj - během oběda se na školním dvorci rozehrává souboj mezi holkami, které hájí svůj ročník a rvou se za svou čest. Holčičí fotbal, který má podle mě hodně blízko k rugby, je možná zajímavější než ten normální. Na zmenšeném hřišti obklopeném studenty z celé školy tedy probíhá každý den vyhrocený zápas o, vlastně ani nevím o co. V úterý po škole bylo focení Cross Country Teamu a následovala velká týmová večeře. Včera jsem jel na výlet opět s XC Teamem na závody. Dělal jsem týmové zázemí a povzbuzoval, díky čemuž jsme si vedli velmi dobře. Dnes se chystá fotbalový match proti Las Lomas, jednomu z našich největších rivalů. 

    Jinak bych chtěl trochu poodhalit, jak tady funguje vztah technologie a škola. Typické tzv. "flashkové" období už tady, narozdíl od nás, dávno pominulo. Všechno se děje online a ve většině případů pomocí Google Docs. V Čechách jsou zatím jen známky použítí téhle chytré věci ve školství a učitelé jsou vetšinou uzavření změnám. Radši hezky PowerPoint. Když skupina studentů tvoří prezentaci nebo cokoli tady, všechno mezi sebou sdílí, takže na projektu mohou pracovat všichni současně a každý má přístup ke všemu, a celou práci sdílí i s vyučujícím. Ten pak, když přijde čas prezentování, jen přepíná mezi studentskými pracemi a všechno to pěkně odsýpá. Žádné flashky, žádné zdržování s přihlašováním kdoví kam. Všechno je jednoduché. Na škole je pár učeben vybavených stolními počítači, na kterých se učí předměty jako CADy. V ostatních učebnách jsou velké boxy s chromebooky. Naprosto dostačující pro dělání prezentací, psaní emailů nebo hledání čehosi na internetu. Celkově se tady všechno hodně zjednodušuje díky různým hračkám. Většina testů jsou tzv. multiple-choice a žák jen značí správné odpovědi na answer-sheet (vybarvuje kroužky). Učitel pak jen vezme ten list s kroužkama a ukáže to na kameru svého macbooku. Speciální aplikace to opraví během vteřiny. Takže učitel jen sedí a listuje písemkami. Opravení třiceti prací je tedy otázka dvou minut. Počítač automaticky všechno vyhodnotí, přidělí známky, a ukáže vyučujícímu hromadu informací (seřadí otázky podle počtu správných odpovědí a udělá grafy úplně ze všeho). Jak prosté... A to není všechno. Třeba při testech z Fyziologie, kde teď bereme tkáně a jejich mikroskopické podoby, má každý iPod, na kterém běží snímky z mikroskopu i s otázkami. Všechny iPody ovládá učitel. Prostě je to všechno více intuitivní a jednodušší. Těším se až to jednoho dne v ČR bude podobné, nebo lepší samozřejmě. Omlouvám se za tu smršť informací, potřeboval jsem si vylít srdce.

    Jo a včera jsem zmátl naší uklízečku, když mi chtěla vyměnit povlečení. Když jsem přijel ze školy, tak jsem zjistil, že jsem celou dobu spal špatně - po evropansku. Po nocích jsem ležel na prostěradle přikrytý peřinou. Na dnešek už jsem tedy spal po americku - přikrytý přikrývkou, která se dříve tvářila jako prostěradlo, a napůl s peřinou navrch.

28. 9. 2014       Let's go beears!

    V sobotu po desáté dopoledne jsme já, bratr a ještě pár známých vyrazili BARTem do Berkeley. V jednu totiž začínal zápas univerzitního fotbalu aneb California Bears v. Colorado Buffs. Tak brzo jsme tam jeli ze dvou prostých důvodů - protože stadion byl ještě půl hodiny pěšky ze zastávky, a protože jsme si chtěli užít předzápasovou atmosféru ve fraternities (neboli frats - domy studentských komunit pojmenované řeckými písmeny, některé kluby jsou určeny k učení, ale ty nejznámější jsou postavené pro jeden jediný účel - mega párty). Jestli jste někdy viděli nějaký americký film s typickými house párty, vodními atrakcemi na ulicích, hromadami polonahých mladých pařících lidí užívajících si horké počasí, a mysleli jste si, že to je jen jako, že je to jen film, tak to jste se stejně jako já mýlili. Připadal jsem si doopravdy jak v nějakém filmu. Málem jsme se v zápalu zábavy ani nedostali na samotný zápas. Stadion s kapacitou přes 60 tisíc byl skoro plný a atmosféra neskutečná. Oba kluby měli vlastní pop orchestry (každý více než stohlavý), které jakoby hrály svůj vlastní zápas o lepší muziku. Mega kotle s nespočetně roztleskávačkami jen dotvořili můj super dojem. Já jsem byl samozřejmě v kotli domácích. Zápas byl hodně vyrovnaný. V prodloužení Bears ubránili skoro jasný touchdown, a pak neskutečným kopem zvítězili, takže radost byla veliká.

    Dnes jsme vyrazili do Napa Valley. Je to prý jedna z nejhezčích oblastí Kalifornie. Já jsem si mezi těmi kopci posetými vinicemi připadal jak na Moravě. Jeli jsme do malého krásného městečka Yountville, ve kterém je ta nejvyhlášenější restaurace v USA a možná i na světě. Nežertuji. Já jsem o ní sice nikdy neslyšel, ale prý hodně lidí z celého světa létá do Kalifornie jen kvůli této restauraci. Pěkná večeře pro dva vyjde v přepočtu na nějakých dvacet tisíc. Byl to takový malý dům s hodně zelení. Jako musím uznat, že to vypadalo pěkně, ale některá auta pakující před tím byla výjimečnější. My jsme jeli o dům dál, kde se naštěstí dalo najíst za třetinu. Po příjezdu před vchod jsme auto i s dvaceti dolary do kapsy předali chlápkovi kompetentnímu k zaparkování. Zvláštnost téhle restaurace byla zase v tom, že vaří jen jedno jídlo (neboli pět neskutečných chodů). Mě se ten nápad líbil - předem zákazníkům říct, co se bude jíst, a pak to uvařit o to kvalitněji. Úžasný zážitek. Jako čtvrtý chod servírovali kozí sýr s medem a muffinem. Vynikající! 

    Po večeři jsem byl uchvácen na toaletách. Záchod, který se o vás sám postará, se mi vždy jevil jako záležitost daleké budoucnosti.  Místo toaletního papíru tam byl panel s mnoha tlačítky. Umýt zezadu, nebo i zepředu, volitelná síla, vyhřívání prkýnka, prkýnko nahoru, dolu, nebo obě dolů... Možná to zní nechutně ale ruku na srdce, kdo by si to nechtěl vyzkoušet. Já jsem byl v časové tísni a nenetěstí jen na malé, takže jsem si pohrál jen se zvedáním prkýnka. Omlouvám se, ale tohle jsem prostě musel sdílet!

    Jinak jsem taky mluvil s domovem. Konalo se totiž slibované setkání amíků návštěvníků s mojí rodinou. Jsem rád, že si to všichni užili, jak nejlíp to šlo! Těším se, až mi po jejich návratu sdělí dojmy... 

26. 9. 2014       Proslov

    Celý čtvrtek jsem se psychicky připravoval na večer. Měl se totiž konat meeting Orinda Tabor Sister City Foundation jako mé oficiální přivítání v Orindě. Mimo jiné jsem měl, jak už je tradicí, zpívat v češtině. Sešlost byla složena více méně z postarších až starších vážených lidí. Byl tam jeden poločech, jeden bývalý slovák, prezidentka Sokola San Francisco a mnoho dalších. Moje hlavní hostitelka, ta energická lady, o které už byla řeč, mě uvedla citací z pasáže mé eseje, ve které jsem polemizoval o globálních problémech, kriminalitě a vlivu médií na veřejnost. Po zaznění těchto vážných témat jsem byl vyzván k proslovu. Hned na začátku jsem to všechno vážné, co bylo řečeno, shodil - že jsem se snažil zaujmout a že se to povedlo. Jak vtipné. Poté jsem zhodnotil jídlo, školní systém (včetně těch malých stolků) a zodpovídal dotazy. Překvapil mě jen jeden děda čipera, který se zeptal na rozdíl jejich a našich holek. Ptá se mě na to úplně každý, ale tady jsem to nečekal. Nechtěl jsem se pouštět do žádných úvah, takže jsem to shrnul tím, že je tady víc slunce... 

    Zpíval jsem společně s prezidentkou Sokola, která s prominutím zpívala hůř než já, a s hoslistou, který možná někdy v minulosti uměl dobře hrát na housle. Celé to bylo takové tragikomické. Přesto ten večer byl hodně příjemný.

    Dnes jsme v poslední minutě prohráli o tři body. Poté jsme jeli na pozápasovou párty do dalšího mega domu. Já nejsem součástí týmu, takže jsem se nechtěl nijak vnucovat, ale nakonec jsem seděl s kapitánama u hořících kamenů. Mramorový stůl uprostřed mega zahrady a uprostřed toho stolu hromada hořících oblázků. Podle mě to bylo něco na bázi plynu pod těma kamenama a vypadalo to neskutečně. 

   Víkend bude nabitý. Už se nemůžu dočkat.   

23. 9. 2014       Elegance v mnoha podobách.

20. 9. 2014       Dostatek tekutin je základ. 

    Po strašně dlouhé době opravdu pršelo. Ve čtvrtek ráno jsem se probudil do českého počasí. Všichni z toho byli hotový. Prý je to velká rarita, když v létě prší. Vyprahlé silnice ze sebe vydaly všechno, co za to dlouhé suché období nastřádaly, a cestou do školy to pěkně klouzalo. Nechci práskat, ale se psem na klíně a s čajem/iphonem v ruce se řídí hůř. Učitelka na CADy nás všechny hnala ven, protože byla zrovna duha. Taková normální duha - hlavní téma dne. Odpoledne už bylo zase ve znamení slunce a tepla. O historii probíhají prezentace kmenů indiánů. Jedna z nich byla obzvláště zajímavá, jelikož prezentaci o kmenu Čerokíů (Cherokee) měla holka, která opravdu Cherokee je. Hodně kmenů, včetně Cherokee, je stále aktivních. Prý pořádají setkání a slavnosti jejich kultur. Přinesla dokonce členskou legitimaci. Je Cherokee z 1/32. Jinak mě překvapilo, kolik kmenů má stále svojí rezervaci na území USA... Přes dvě procenta rozlohy USA zabírají rezervace pro indiány. Zajímavé. 

    Večer jsem dělal záchranáře (v rámci sportovní medicíny - jednoho z mých předmětů) na dívčím volejbale. Nic vážného se nestalo, takže jsem jen staral o týmové flašky s vodou. Jako už mnohokrát jsem byl zaujatý, jak je tady mládežnický sport populární. Holky hrály hodně dobře a s přehledem vyhrály. V pátek se má funkce nezměnila, akorát jsem přeladil na fotbal (americký). Hráli jsme venku. Na ostrově Almeda, který je z většiny přírodní a z části umělý (když se prohluboval záliv pro mega lodě, tak se vybargovalo hodně hlíny). Opět se nic vážného nestalo a poprvé v sezóně jsme vyhráli. 

    Jeden fotbalový otec, který dělá s mým host-tátou statistiky (držení míče na hráče, yardy na hráče, počet přijatých míčů, nebo kolikrát kdo koho sundal... prostě všechno), se pokaždé zajímá o Čechy a historii. V pátek se zrovna ptal, proč jsme se vlastně rozdělili se Slovákama. Řekl jsem něco ve smyslu, že jsme byli odjakživa dva rozdílné národy, že jsme se spojili, protože jsme potřebovali vytvořit většinu za 1. republiky, a že po odchodu komunistů jsme se prostě nějak nedohodli, ale jinak, že jsme jako bratři. Doufám, že jsem to vysvětlil dobře. Pokaždé mi položí otázku, která pořádně provětrá část mého mozku, kde by měly být dějinné znalosti. Minule jsme rozebírali jeho kořeny, což je tady docela populární, a já do toho díky historii už trochu více vidím. Překvapivě má kořeny v Evropě, jako skoro všichni bílí lidé tady. 

    Jinak mám kámoše z Peru, z Indie, z Bermud, z Mexica... Hodně zajímavý se s nima bavit. Ten z Peru se dokonce chystá do Čech. Rozebírali jsme spolu fotbalové mistrovství světa a debakl Brazílie. Kdo prý v Peru nedýluje s kokainem, pěstuje brambory... Ten z Mexica mě upřímě politoval, že v Čechách můžem řídit až od 18, a vyprávěl mi o jeho řidičských zážitcích ve 13 a o marihuaně... Na Bermudském ostrově prší daleko víc než tady, hraje se tam víc normální evropský fotbal, a když člověk běží maraton (on běžel zatím jen půlmaraton), tak musí udělat dva okruhy kolem ostrova... V Indii je chudoba, ale taky hodně nádherných míst... To jen tak pro představu, jak je to tu kulturně rozmanité. 

17. 9. 2014       Že by Déšť?

    Neděle byla ve znamení relaxace, takže jsme jeli do kina na film o ruských mafiánech. Čekal jsem nějaký masakr, ale nakonec to bylo spíš takové pomalé krimi drama. Následovaly tři dny školy. V matice se mi zdá, že stojíme na místě a každou hodinu probíráme to samé pořád dokola. V dílnách teď finišuji s tou mincí a vypadá hodně luxusně. Fyziologie je teď ve znamení mikroskopů a zkoumání tkání a angličtina už začíná být srozumitelnější, protože se snad konečně dostáváme k normálním knížkám, který sou mladší než sto let. Konkrétně se čte o válve ve Vietnamu, což je docela zajímavé. Zítra jdu dělat záchranáře na dívčí volejbal a díky sportovní medicíně bych tam teoreticky mohl být i platný. V historii pořád vyháníme indiány a vnucujeme jim křesťanství. Chudáci neměli moc na výběr. Děláme prezentace o jednotlivých kmenech. V naší tříčlenné skupině jsme si jednoduše rozdělili práci, a to tak, že já udělám plakát (běžná součást prezentace) a oni zbytek. Na samotnou prezentaci naší prezentace se docela těším, budu dělat uvaděče a nakonec poděkuju za pozornost. 

    V pondělí jsem zodpovědně pozdravil všechny mé učitele na průmyslovce a obratem jsem dostal látku. Jediná paní učitelka angličtiny nemá s mojí absencí starosti. Jinak jsem začal jíst saláty. Pořád ještě totiž nejsem v tréninku a věřte mi nebo ne, v USA člověk přibere ani neví jak. 

    Dneska byl výjimečný den. Přiletěla host-mati z Paříže. Let prý byl výborný, jelikož seděla v poloprázdném letadle Air France. Stávkující piloti totiž odradili hodně cestujících. Přivezla mi běžecké triko s francouzskými motivy. Na cenovku jsem se radši ani nekoukal. Nikdy by mě nenapadlo, že si z Kalifornie odvezu suvenýr z Paříže. To ale není hlavní událost dne. V noci má totiž poprvé, co jsem tady, pršet! Už teď jsem viděl jeden mráček, takže to vypadá slibně. 

13. 9. 2014       Teroristé, bojte se! 

    Víkend je tu! Konečně jsem si užil spánku. Včera byl další fotbalový mistrák. Jelikož už trochu chápu pravidla, tak to bylo zajímavější. Přesto, že jsme už po třetí za sebou prohráli, tak byla plná tribuna. Hodně lidí na fotbal nechodí kvůli fotbalu, takže fandění je opravdu zábava. Všichni jsou paf, když něco řeknu. Prý mám exotický přízvuk. Je to sranda, ale já si ho vůbec neuvědomuju a nejradši bych ho neměl. Po fotbale jsme s host-otcem a bratrem, vyčerpaným po kvalitním výkonu, jeli na pozápasovou párty. Myslel jsem si, že moje host-rodina má velký a luxusní dům. Teď už si to nemyslím. Je to vlasně jen taková malá útulná vilka. Jeli jsme totiž do snad nejbohatší čtvrti, co tady je, do domu jednoho z bratrových spoluhráčů. Palác. Vchod lemují majestátní sloupy a za fasádou nevídaného vzhledu jsou tři patra naprostého luxusu s vysokými stropy. Doopravdy palác. Ptal jsem se, co pan majitel dělá. Prý něco s bankami. Párty byla na mega zahradě, která byla celá osázená lucernami a pochodněmi. V podsvíceném bazénu, ve kterém by se dalo trénovat, se nikdo nekoupal. Takže to s tím bohatstvím mojí host-rodiny není zas tak horký...

    Jinak v angličtině jsme si měli vybrat povinnou četbu, takže jsem bez váhání volil F. Scotta Fitzgeralda a v historii jsme se koukali na projev prezidenta Obamy k jedenáctému září. Mluvil o tom, jak jsou teroristi nebezpeční, jak je musíme všechny zničit, a že USA je nejlepší, nejbezpečnější, nejsilnější a bůh žehnej Americe! Hodně mě to celé překvapilo. A ještě překvapivější byla následovná diskuze. Jedno z těch letadel totiž letělo do San Francisca. Panu učiteli v něm zahynuli oba sourozenci, takže to bylo hodně silné. Zatímco se všichni dohadovali, jestli má USA silnější letectvo, nebo námořnictvo, já jsem jen seděl a nevěřil svým uším. Nejsem na něco takovýho z domova zvyklý a možná jsem i rád, že Česká republika nemá největší armádu světa. Po škole jsem to probral s host-otcem. Na prezidentské projevy se prý inteligentní Kaliforňané nekoukají. Jde prý jen o propagandu a manipulaci s lidmi. Souhlasil jsem.

    Dneska jsem s host-otcem opravoval sprchu. Podle mě stačilo jen vyměnit těsnění, ale pro jistotu jsme vyměnili úplně všechno. Pár dílů nepasovalo, takže jsme se museli potupně dvakrát vracet do obchodu. Nakonec všechno dobře dopadlo a sprcha funguje "jako nová". Jinak nevím, jak je v Čechách, ale poslední týden se tu teploty šplhaly ke 40 stupňům (přes 100°F), což je docela dost.

10. 9. 2014       Škola...

    Dneska už mi konečně sklaplo. Psal jsem test z fyziologie, angličtiny a U.S. historie. Fyziologie byla překvapivě nejlehčí. V angličtině to bylo na slovíčka (něco jako odborné názvy), což taky nebyl takový oříšek, když se na to člověk předem kouknul. Americká historie naopak oříšek byla, i když jsem se na to předem kouknul. Jediné, co hrálo v můj prospěch byla forma - ABCD kvíz. Uvidíme, jak mi štěstí přeje. Ještě neznám výsledky žádných testů, ani z dřívějška, ale jsem zvědavý. V dílnách se zítra chystám ulít svou minci - českokalifornská mince. 

    Celkově ta škola tady zabíjí podle mě víc času než u nás. Člověk je tam od rána až do půl 7 (sporty), a pak do večera dělá úkoly. Už aby byl víkend!

7. 9. 2014       Američtí sokoli míří do Tábora!

    Sokol San Francisco oslavil v sobotu 110 let od jeho založení. To je hodně. Já jsem jako Čech samozřejmě nemohl chybět. Tato organizace už do sportu tolik nedělá, jde spíše o to, aby se Češi sešli a oslavili to, že jsou Češi. Sešla se tam mimo jiné i česká americká smetánka, takže jsem byl osobně seznámen s českým ambasadorem z Washingtonu a se spoustou dalších vážených lidí "s dlouhými prsty". Kdybyste někdo potřeboval ubytovat a provést Chicagem, New Yorkem, Washingtonem nebo vlastně kdekoli v USA, tak není problém. 

    Seděl jsem u stolu se dvěma Slovenkami, které stejně jako moji doprovázející (manželský pár ve věku mých prarodičů) emigrovali v roce 1968, s paní, která jako dítě emigrovala v roce 1948, a s bývalou šlechtičnou z Písku (má kořeny s modrou krví z Písku, dokonce o tom napsala knihu). Hodně zajímavý, jak je ta historie funguje. Já jsem se pokaždé odkázal na Pelíšky a většina je doopravdy znala. Postěžovali jsme si, že nám chybí kachna, knedlíky, zelí a pořádné řízky, a pak jsme si poslechli koncert dětí z České školy v Kalifornii. Šikovný byly. Následovala přehlídka krojů. Všichni až na mě z nich byli úplně hotový. 

    Jinak. Do ČR míří právě ti, co mě na tu slávu doprovázeli (zítra odlétají). Plánují navštívit své příbuzné v Praze, užít si naplno Táborky a pozdravit vše jim známé lidi. Zavítají i do Jarošova (mé rodné vsi), na což jsem vážně hrdý. Celkově stráví v Čechách tři týdny. Jestli je chcete poznat i vy a přivítat je v Táboře jak se patří, tak stačí kontaktovat Orinda Klub Tábor na facebooku (nebo napsat přímo sem na stránky nebo na email orindaklub@seznam.cz).

    Dneska jsem měl možnost si zastřílet. Ani nevím, jestli je to u nás legální bez průkazu. Ale já jsem v USA, takže jsem střílel z dost druhů zbraní. Jelikož tomu vůbec nerozumím, tak jsem držel mimo jiné policejní pistoli (9 mm - poprvé mi málem vylítla z ruky), armádní pistoli (9 mm - daleko vychytanější a asi za 50 tisíc), pušku (vypadala jak z Counter-Striku a střílela nádherně) a ještě jednu menší pistoli s tlumičem (akorát pro takovýho začátečníka jako já). A další týden školy zase přede mnou...

5. 9. 2014       Eeeehhh... 

    Konec druhého školního týdne byl už trochu náročnější a zároveň o něco lehčí. Začali se totiž psát testy, ale už jsem si začal zvykat na školní angličtinu. Dnes je to přesně měsíc od mého příletu. Musím říct, že ten progres co se týče angličtiny je neskutečný. Dnes večer jsem byl s holkama ze školy na večeři ve Walnut Creek a cestou zpátky mi volala jedna z hlavních iniciátorek tohoto výměnného pobytu, která je původem Češka. Zavolala zrovna ve chvíli, kdy jsem byl hluboce ponořený do diskuze a zrovna jsem něco vysvětloval. Začala na mě mluvit česky a já jsem jakoby nebyl schopen slova. Vůbec jsem nemohl přeladit. Zajímavý pocit, když vás jazyk neposlouchá. Čeština je totiž, jak jsem zjistil, hodně náročná na artikulaci, takže jsem mluvil jako kdybych snědl kýbl zmrzliny. 

    Mimochodem, ta paní volala kvůli zítřku. Jedu s ní totiž na české slavnosti do San Francisca. Vůbec nevím, co to bude, ale moc se těším. 

3. 9. 2014       Nadupaný holky a nadupaný Camaro

    V úterý jsem musel jít ze školy dřív. Jelo se totiž na první cross country závody. Jen tak pro představu jak masivní akce to byla, tak jen z Miramonte jelo závodit přes 80 lidí. Celkově se toho klání zúčastnilo 20 škol. Závody byly rozdělené podle ročníku a pohlaví, tzn. 8 závodů, z nichž každý měl rozhodně více než sto hlav. Běželo se na poměrně různorodé trati s výběhem na docela vysoký kopec, celkově asi 2 míle (něco přes 3 km). Já jsem sbíral zkušenosti fanděním, protože jsem začal trénovat až v pondělí. Byl jsem fascinovaný tím počtem závodníků. První dvacítka většinou doběhla v rozmezí půlminuty. Ještě zajímavější bylo, že i u holek to bylo to samé. Asi si už konečně budu muset zvyknout na ten rozdíl oproti Čechám. Kdo tady nedělá žádný sport, jakoby nebyl.

    Večer mě host-otec vyzvedl spraveným Camarem (někdo vypáčil dveře a šlohl stereo). Nádherné svezení.

    Dnes jsme o Fyziologii pitvali krysy a o Dílnách jsem vymyslel geniální design mince, kterou doufám i vyrobím. Odpoledne jsem konečně nastoupil do tréninku, a po něm mě coach fotbalu učil házet ten divnej míč (mají opravdu velkou nouzi, proto zkouší každýho bídáka, co jde kolem). 

    Hlavní událostí dne byl odlet host-máti se sister do Paříže. Jestli si tohle přečtete před pátou hodinou odpolední, tak tam pořád ještě nejsou...

1. 9. 2014       Triatlon, Obchody, Skunk...

    Prodloužený víkend za mnou, škola přede mnou. V sobotu jsem dělal pořadatele na dětských triatlonových závodech. Musím uznat, že jsem byl překvapen. Nejmlalší závodnice sotva dovršila tří let a nejstarším borcům bylo okolo patnácti. Mezi ně se vešlo neskutečných asi 200 závodníku rozdělených do příslušných kategorií. Distance byly pro věkové kategorie podobné jako v Čechách.  Žádné dechberoucí výkony to nebyly, ale bylo vidět, jak to všechny baví, což je ostatně u mladých závodníků to hlavní. Já jsem si připsal osobní úspěch, když jsem zkušeně poradil jednomu rodiči, kudy se běží, aniž by poznal, že nejsem zdejší. Chudák ani nevěděl, jakou mi udělal radost. 

    V něděli jsem po sedmé hodině ranní nastoupil, vyzdrojený profesionálním pořadatelským tričkem, na Oaklandský triatlon. Byl jsem trochu zklamaný, když jsem viděl, co jsem viděl. Čekal jsem něco na úrovni evropského poháru, ale tady šlo spíše o to dokončit. Jen pár jedinců vypadalo docela slušně. Všichni měli super vybavení a moc to nehrotili... Když jsem žádal o to, jestli mohu být dobrovolník, tak jsem jasně napsal, že potřebuju nějakou pozici bez přílišné interakce s okolím. Asi sem nebyl úplně pochopen, protože mě postavili doprostřed mega depa. Každou chvíli si u mě někdo stěžoval, že neví kde má kolo, že neví kde má boty, že neví kudy z depa na kolo, kudy na běh... Zajímavé... Naštěstí jsem pak přešel na běžeckou část, ale zas takové štěstí to nebylo. Řídil jsem dopravu a směroval jsem běžce po docela špatně značené trase běhu. Celkově mi ta úroveň nějak neseděla. A to ještě není všechno. Byl to zároveň aquatlon i duatlon, takže někdo začínal až na kole, někdo kolo vynechal... Jinak jsem se snažil mezi závodníky najít nějakého Čecha, takže jsem po celou dobu závodu mával českou vlajkou. Chytil jsem jen jednoho a moc jsme si nepokecali ("Jak je to ještě daleko!?", "kousek!")

    Dnes jsme jeli na slavnostní snídani do El Cerrita, protože rodiče host-otce je chtěli rozloučit s host-sister a host-mother (ve středu odlétají do Paříže - máti na tři týdny, sestra na tři měsíce). Po největší a nejlepší snídani, co jsem kdy měl, ve speciální snídaňové restauraci jsem vyrazil s budoucíma Francouzkama do San Francisca. Strávili jsme asi tři hodiny v mega obchodním domě. Abych neurazil, tak jsem si koupil jednu košili. Ženský nakupovali ostošest (nejraději v obchodech s cenovkami neskutečných hodnot). Já jsem hodně času strávil v showroomu Microsoftu. Musím říct, že ten nový Surface (hybridní tablet - má srovnatelné parametry jako laptop a když k němu lehce připojíte klávesnici, tak je to laptop jak vyšitý) je okouzlující. Bohužel jsem zrovna neměl čtyřicet tisíc po kapsách. Po obchodním domě jsme konečně začali dělat to, co jsem si myslel že budeme dělat už od začátku - chodit po městě. Zašli jsme do největšího obchodu (vlajkové lodi) Nike. A jeli jsme BARTem domů. 

    Na večer, když už konečně nebylo pětatřicet stupňů, jsem se byl proběhnout. Cíl byl jasný - vyběhnout co nejvýš to jde na hradbě docela slušných kopců mezi Orindou a Oaklandem. Nahoře mě čekalo pár překvapení. Když jsem uviděl nemalý kráter, tak jsem si uvědomil, že vybíhám sopku (milióny let neaktivní). Pak jsem poprvé v životě potkal skunka. Všechno dobře dopadlo, protože on byl z našeho setkání stejně překvapený jako já. A to nejlepší nakonec - byl tam úžasný výhled na všechny strany. Byl jsem na úrovni letadel přibližujících se na Oaklandské mezinárodní letiště. Viděl jsem již známé větrné elektrárny, celý sanfranciský záliv a za ním oceán, v dálce mega hory, které ještě neznám... Škoda, že jsem s sebou neměl mobil. Cestou dolů začali kolem mě výt kojoti, což nebyl nejpříjemnějsí pocit. Vzal jsem to nejkratší cestou domů. A zejtra zase do školy...

29. 8. 2014       Hrdost Matadorů utrpěla.

    Tak jsme nakonec začínali normálně v 8, ale hodiny byly opravdu zkrácené. Po čtvrté hodině následovala tzv. rally. Celá škola se sejde v hlavní hale a proběhne zajímavý rituál. Něco jako vybuzení hrdosti na svou školu. Nejzajímavější část pro mě byla ta, kdy jednotlivé ročníky soutěžily o to, kdo udělá největší rámus. Sranda. 

    Potom jsem byl poctěn hostinou pro nové studenty na Miramonte. Stal jsem se oficiálním Matadorem (žákem Miramonte) a výborně jsem se najedl. 

    Celá škola ale čekala na večer. V sedm hodin totiž začínal již zmiňovaný fotbalový mistrák a potom následovalo něco jako diskotéka. Mistrák jsme prohráli. Všichni říkají, že je to kvůli tomu, že odešli senioři, kteří minulý rok vyhráli titul nejlepšího týmu v USA na pobřeží pacifiku. Celá ta hra byla taková hodně líná. Prostě se to tenhle roknějak nesešlo. Welcome Back Party byla o dost lepší. Profesionální DJ i aparatura a celá hala plná lidí. Na školní akci dost dobrý. 

    Čeká mě víkend plný triatlonu. Bohužel jen z pozice dobrovolníka. Zítra pomáhám host-máti pořádat závody dětí a v neděli jsem se přihlásil jako dobrovolník na Oakland Triathlon Festival. Teším se!  

28. 8. 2014       Šišatej míč